Hertz, Gustav Ludwig

(1887–1975)

Německý fyzik, v roce 1925 získal spolu s Jamesem Franckem Nobelovu cenu za experiment, kterým potvrdili kvantovou teorii (ta říká, že energie může být atomem pohlcována pouze v jednoznačně určených množstvích) a dokázali platnost Bohrova modelu atomu.

Gustav Hertz je synovcem známého fyzika Heinricha Hertze, studoval na univerzitách v Göttingenu, Mnichově a Berlíně. V roce 1913 byl jmenován asistentem na univerzitě v Berlíně, kde začal spolupracovat s Franckem. Jejich pokusy ukazovaly, že elektron, který se srazil s atomem rtuti, odevzdá tomuto atomu určité množství energie (v tomto případě 4,9 elektronvoltu). Hertz a Franck dále zjistili, že energie 4,9 eV se přesně rovná energii potřebné k tomu, aby elektron uvnitř atomu rtuti přeskočil na vyšší energetickou hladinu. To ukazuje, že atom pohlcuje energii v pevně a přesně daných množstvích – kvantech.

Hertz se stal profesorem fyziky na univerzitě v Halle (1925) a na Technische Hochschule v Berlíně (1928). V roce 1932 vymyslel metodu separování izotopů neonu. V letech 1945 až 1954 byl zapojený do výzkumů v Sovětském svazu. Po návratu do východního Německa v roce 1954 se stal profesorem fyziky na fyzikálním ústavu v Lipsku, jehož byl do roku 1961 také ředitelem.