Lorentz, Hendrik Antoon

(1853–1928)

Holandský fyzik, který v šestnácti letech začal studovat na Leidenské univerzitě, promoval jako dvaadvacetiletý a po dvou letech se stal vysokoškolským profesorem teoretické fyziky v Leidenu. Upustil díky Hertzovým pokusům od Helmholtzovy teorie elektromagnetického pole a chápal Maxwellovu teorii, k níž se také ihned přiklonil, za velký úspěch. Čistě na základě Maxwellovy teorie elektromagnetického pole zcela přestavěl tehdejší fyziku. Za zdroje elektromagnetického pole považoval jako první oscilující nabité částice, které jsou součástí atomů (elektrony). Na základě látky jako soustavy oscilátorů odvodil celou soustavu Maxwellových rovnic. Předpověděl, že silné magnetické pole povede k rozštěpení spektrálních čar. Experimentálně tento fakt prokázal jeho žák Pieter Zeeman. Oba získali Nobelovu cenu za fyziku pro rok 1902.

Objevil transformaci proměnných, vůči které Maxwellovy rovnice nemění svůj tvar (dnes Lorentzova transformace). Základní postuláty, které byly zcela nezávislé na principech mechaniky byly představeny v díle Versuch einer Theorie der elektrischen und optischen Erscheinungen in between Körpern z roku 1905. Nezávisle na Fitzgeraldovi prokázal nulový výsledek Michelsonova-Morleyho experimentu, plynoucí ze zkracování ramen interferometru, díky pohybu Země. Těmito pracemi postavil základy pro vytvoření speciální relativity. Po Loretzovy je také pojmenována Loretzova síla působící na nabitou částici v elektromagnetickém poli a Lorentzova transformace ve speciální relativitě.

Lorenz vystudoval Universitu v Leidenu, doktorát získal v roce 1875. V roce 1878 se stal profesorem matematické fyziky na mateřské univerzitě. Od roku 1912 pracoval jako ředitel výzkumu Teylerova ústavu v Harlemu, zůstal ale čestným profesorem v Harlemu, kde pořádal jednou týdně přednášky.