Zeeman, Pieter

(1865–1943)

Holandský fyzik, který objevil, že v silném magnetickém poli se jednoduché spektrální čáry rozdělují na několik komponent. Tento jev je znám jako Zeemanův. Spolu se svým učitelem Hendrikem Lorentzem obdržel v roce 1902 Nobelovu cenu za fyziku. Zeeman vystudoval Univerzitu v Leidenu a v roce 1890 zde začal přednášet. O šest let později zkoumal vliv magnetického pole na vznik spektrálních čar (na základě Lorentzova návrhu). V roce 1900 získal post profesora fyziky na Univerzitě v Amsterodamu a v roce 1908 se stal ředitelem Fyzikálního ústavu. V závěru života se zabýval šířením světla v pohybujících se prostředích (vodě), v krystalech a ve skle.