Voyager 1, 2

Voyager 1 (Jupiter, Saturn)	Voyager 2 (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun)
start: 5. září 1977 (Cape Canaveral) zakončení mise: mise stále probíhá nosná raketa: Titan/Centaur	start: 20. srpna 1977 (CapeCanaveral) zakončení mise: mise stále probíhá nosná raketa: Titan/Centaur
průlet kolem Jupiteru: 5. března 1979 průlet kolem Saturnu: 13. listopadu 1980 od roku 1998 nejvzdálenější sonda	průlet kolem Jupiteru: 9. července 1979 průlet kolem Saturnu: 26. srpna 1981 průlet kolem Uranu: 24. ledna 1986 průlet kolem Neptunu: 25. srpna 1989

Historie mise

Sondy Voyager patří k nejslavnějším sondám vyslaným lidstvem do hlubin Sluneční soustavy. Původně měla tato dvojice sond prozkoumat Jupiter, Saturn, Saturnovy prstence a velké měsíce obou planet. Životnost sond byla plánována na pět let. Poté co byly všechny cíle mise splněny bez nejmenších problémů, byl na dálku změněn program sond. Voyager 2 navíc oproti plánu prozkoumal i zbylé dvě obří planety Uran a Neptun včetně některých měsíců. Původně plánovaná pětiletá životnost se protáhla na dvanáctiletou, místo dvou obřích planet byly prozkoumány všechny čtyři. Sondy nafotografovaly 48 měsíců planet, prozkoumaly jedinečné systémy prstenců a magnetických polí těchto planet. Tím však let Voyagerů neskončil. Po průletech kolem planet byly sice vypnuty kamery i mnohé další přístroje na obou sondách, aktivní však zůstaly detektory nabitých částic, kosmického záření a magnetického pole. Data, jež tyto přístroje budou vysílat na Zemi, zcela určitě nezaplní titulní stránky novin jako snímky cizích světů, získané při těsných setkáních s nimi, ale pro rozvoj astrofyziky jsou bezesporu velmi důležitá. Vždyť kosmické sondy sbírají údaje o vlastnostech prostředí, kam až dosud nikdo jiný nepronikl! Oba Voyagery stále hledají pomyslnou hranici naší Sluneční soustavy. Tak můžeme označit rozhraní mezi heliosférou, kde hlavní roli hraje sluneční magnetické pole a částice slunečního větru a volným mezihvězdným prostorem. Tato hranice - heliopauza - je zřejmě v různých směrech od Slunce různě vzdálena, neboť heliosféra není koule (jak by se podle názvu zdálo), ale jakási obří kapka, nejvíc deformovaná ve směru, kterým se celá sluneční soustava pohybuje. Obě sondy Voyager letí přibližně tím směrem, kde by měla být heliopauza Slunci nejblíže. Voyager 1 se v roce 1998 stal nejvzdálenější sondou vytvořenou lidskou rukou. V polovině r. 1998 dosáhne sonda vzdálenosti sedmdesát astronomických jednotek, počátkem roku 2001 vzdálenosti 80 AU. Ve vzdálenosti 62-90 AU (tedy maximálně do r. 2003) bude prolétat rázovou vlnou, v níž se rychlost slunečního větru mění z nadzvukové na podzvukovou a poté (ve vzdálenosti 90-120 AU) se dostane do heliopausy. Podle optimistických odhadů vydrží zásoby energie v bateriích, nezbytné pro udržení komunikace, 20 až 30 let. Přiblížení k jinému planetárnímu systému nenastane dříve než za 40 000 let. Celková cena obou sond byla 865 milionů USD. Prodloužení mise stálo dalších 30 milionů USD.

Pozdrav civilizacím

Stejně tak jako obě sondy Pioneer 10 a Pioneer 11 byla na sondy Voyager připevněna plaketa s pozdravem případným mimozemským civilizacím. Kromě toho byla na obou sondách umístěna zvuková nahrávka (12" pozlacený měděný disk). Obsahuje zvukový i obrazový materiál o planetě Zemi. Jsou zde zastoupeny přirozené zvuky (vítr, bouře, ptáci a další zvířata) i hudební ukázky z různých etnických oblastí. Nahrávka je doplněna pozdravem namluveným v 55 jazycích, 115 obrazy dokumentujícími život na Zemi a tištěným pozdravem tehdejšího prezidenta USA J. Cartra a generálního tajemníka OSN K. Waldheima. Koncepci plakety a nahrávek řešil C. Sagan, stejně jako u sond Pioneer.

Popis sond

Obě sondy jsou stejné. Mají televizní kamery, IR a UV čidla, magnetometry, plazmové detektory, detektory kosmického záření a nabitých částic. Zdrojem energie je radioizotopový termoelektrický generátor. Teplo uvolněné přirozeným radioaktivním rozpadem plutonia je využito k výrobě elektřiny, která napájí přístroje, počítač, rádio a další systémy. Pro cesty do vzdálenějších hlubin Sluneční soustavy již nelze použít jako zdroj energie panely slunečních baterií. Sluneční svit je ve větších vzdálenostech od Slunce velmi slabý.

Výsledky mise

Jupiter:

Složení: Vodík, helium, malé množství metanu, čpavku, vodních par. Jádro z taveniny a ledu.
Velká rudá skvrna: Ohromný atmosférický bouřkový vír. Rotuje proti směru hodinových ručiček. Nalezeno několik dalších menších bouřkových vírů.
Měsíce: Objevena řada nových měsíců.

Io: Na měsíci Io byly nalezeny aktivní vulkány s výrony plynů až 300 km nad povrch měsíce. Sopečná činnost je důsledkem ohřevu měsíce Io slapovými silami (podílí se na nich ještě měsíce Europa a Ganymedes, slapové vzdmutí povrchu činí až 100 m) a Birkelandovými proudy v plazmosféře. Magnetosféra Jupiteru je naopak silně ovlivněna plyny a prachem unikajícími z vulkánů na Iu.
Europa: Měsíc pokrytý vrstvou ledu (asi 30 km tlustou) s lineárními útvary. Snad jsou způsobeny vnitřní aktivitou měsíce (cca 1000 krát menší než na Iu).
Ganymedes: Největší měsíc Sluneční soustavy (průměr 5 276 km) pokrytý krátery a rýhami - snad pozůstatky bývalé tektonické činnosti.
Callisto: Na povrchu velmi staré krátery, některé narušené pohybem ledovců v geologickém období měsíce.

Prstenec: Kolem Jupitera byl objeven slabý prachový prstenec (vnitřní okraj 30 000 km, vnější 130 000 km od středu planety).
Radiační pás: Měsíce i prstenec jsou uvnitř velmi silného radiačního pásu elektronů a iontů zachycených magnetickým polem planety.
Plazmový torus: Plyn a prach vyvržený sopečnou činností měsíce Io (1 000 kg/s) formuje plasmový torus složený z různých iontů, který vyzařuje v UV oboru. Ionty O a S dopadající do polárních oblastí Jupiteru vytváří rozsáhlé polární záře. Napříč magnetických silokřivek je generováno napětí 400 kV. Výsledkem jsou Birkelandovy proudy o velikosti 3 MA.

Saturn:

Prstence: Byly pořízeny fantastické záběry Saturnových prstenců. Jejich struktura připomíná rýhovanou gramofonovou desku.V prstencích jsou i různé záhyby a radiální struktury (loukotě) způsobené gravitační interakcí s drobnými měsíci (detailní mechanismus není znám).
Atmosféra: Zaznamenány byly východní větry s rychlostí 1 800 km/h nesouvisící s vrcholem oblačné vrstvy. Typická teplota je 95 K.
Měsíce: Objevena byla řada nových měsíců.

Phoebe: Obíhá retrográdně, pravděpodobně jde o zachycenou planetku.
Titan: Má povrchovou teplotu 94 K a tlak 1.5 atmosféry. Fotochemické reakce vytvářejí z metanu další organické molekuly (etan), které na povrchu pravděpodobně tvoří jezera a oceány. Chemie atmosféry Titanu připomíná chemii pozemské atmosféry před vznikem života.
Enceladus: Měsíc s nejaktivnějším povrchem. Zjevné pozůstatky tektonické činnosti - trhliny a údolí.
Mimas: Obří kráter na povrchu. Impakt pravděpodobně v minulosti způsobil roztržení měsíce.

Uran:

Magnetosféra: Osa rotace planety je skloněna 60° od magnetické osy planety (pravděpodobně důsledek srážky v minulosti). Chvost magnetosféry je díky tomu zkroucen do tvaru podobnému dlouhé vývrtce táhnoucí se za planetou. Intenzita pole je srovnatelná s polem u naší Země. Pole je pravděpodobně generováno uvnitř planety vodou, která se při vysokých tlacích stává elektricky vodivou.
Radiační pásy: Intenzita je analogická radiačním pásům Saturna. Záření uvnitř pásu by mohlo způsobit tmavou barvu metanu zachycenou v ledovém povrchu měsíců a částečkách prstenců.
Atmosféra: Nad osvícenou stranou se udržuje vrstva mlhy (opar), která intenzivně září v UV oboru. Teplota je 60 K.
Měsíce: Voyager nalezl 10 nových malých měsíců. Největší z nich má průměr 150 km. Celkový počet známých měsíců je 15.

Miranda: Kaňony hluboké až 20 km, terasovité vrstvy a směs starých a nových částí povrchu. Měsíc byl možná roztrhán silným impaktem a znova pospojován gravitací. Prohlédněte si animaci (8 MB, avi).
Titania: Kaňony, snad dříve tektonická aktivita.
Ariel: Nejjasnější a pravděpodobně nejmladší měsíc Uranu.
Umbriel, Oberon: Staré a tmavé povrchy, minimální geologická aktivita.

Prstence: Známy již z pozemských pozorování. Soustava devíti mladých prstenců, které vznikly pravděpodobně v nedávné době rozpadem některého měsíce.

Neptun:

Atmosféra: I přesto, že Neptun od Slunce získává 3% energie, která dopadá na Jupiter, je atmosféra dynamická. Existuje v ní Velká tmavá skvrna (rozměr má asi jako Země). Jde opět o bouřkový vír, podobně jako Velká rudá skvrna na Jupiteru. Kromě této skvrny je v atmosféře i několik menších. Byly pozorovány mraky podobné cirrům a jejich stíny na spodnější vrstvě mraků. Detekovány byl západní větry (proti směru rotace planety), v blízkosti Velké šedé skvrny měly rychlost až 2 000 km/h.
Magnetosféra: Osa rotace planety má "normální" směr (na rozdíl od Uranu), ale sklon magnetické a rotační osy je 47° - , střed magnetického pole je 0.55 R od centra. Může jít o důsledek toků uvnitř planety. Možná přeorientování pole. Detekovány byly také slabé polární záře (slabší než na Zemi a ostatních planetách).
Měsíce:

Triton: Největší měsíc Neptunu, geologicky aktivní. Gejzírovité výrony dusíku a prachu do výšky několika kilometrů v řídké Neptunově atmosféře. Vzhledem k retrográdnímu oběhu jde pravděpodobně o zachycené těleso. Slapové síly po záchytu mohly udržovat měsíc až miliardu let v kapalném stavu. Atmosféra do výšky 800 km nad povrchem. tenké mráčky zmrzlého dusíku několik kilometrů nad povrchem. Tlak na povrchu 14 mb. Povrchová teplota 38 K.
Naiad, Thalassa, Despina, Galatea, Larissa, Proteus: Nově objevené měsíce.

Prstence: Velmi jemný materiál, prstence difúzní, ze Země neviditelné. Názvy (směrem ven): Galle, Le Verrier, Plateau, Adams.

Mezihvězdná mise:

Výzkum heliopauzy: z rozboru radiových emisí se ukázalo, že heliopauza se nachází ve vzdálenosti 90 až 120 AU od Slunce.
Sledování UV: Po vypnutí kamer je UV spektrometr jediné trvale pracující zařízení. Zásoby elektrické energie umožní provoz do roku 2000.
Ostatní zařízení: Data jsou schopny dodávat: detektor kosmického záření, magnetometr, detektor nízkoenergetických částic, detektor plazmových vln a radioastronomické zařízení.