Deňýček aneb Román o pěti stech stranách

Podobnost popisovaných postav s reálně existujícími osobami je čistě náhodná. Nic, co je zde vylíčeno, se nikdy ve skutečnosti nestalo a jde jen o výplod autorovy fantazie...

Jak už jsem v úvodu naznačil, podařilo se nám zcela oficiálním způsobem zredukovat skutečné cestovní náklady na 50 % původně avizovaných. Zajímá-li Vás, jak na to, přečtěte si instruktáž.

DEN PRVNÍ: Pátek 1. srpna 2003

Na sraz v 6:40 na pražském hlaváku postupně přicházejí všichni čtyři členové výpravy – Jana, Pavel, Filip a Petr. Všichni máme obrovské kletry, takže nám je nad slunce jasné, že tahle akce bude vyžadovat velkou dávku vytrvalosti a  sebeovládání. V krámcích v odjezdové hale dokupujeme poslední nezbytné drobnosti, bez nichž člověk v pravé divočině nemá šanci přežít (tj. křížovky, noviny a žvýkačky). Při cestě vykachlíkovanými podchody hlavního pražského železničního "svatostánku" přesvědčuji osazenstvo expedice, že náš spoj je zaručeně nejlepší ze všech možných (o čemž mám sám jisté pochybnosti, jelikož se obávám, aby nám v Břeclavi neujel ušmudlaný přípojný rychlík Slovan, vyjíždějící ze stejného nádraží o  necelou hodinu dříve). Odjíždíme načas (v 6:56) vlakem EC 75 Johann Gregor Mendel (pro železniční fanatiky dodávám, že jsme seděli v  netlakotěsném voze Bee). V Brně se mé podvědomé obavy z prodlévání na  břeclavském nádraží naštěstí ukazují jako liché. Mendel se světe div se předjíždí!
Do Břeclavi přijíždíme o pár minutek dřív, takže máme na přestup dost času. Pohled na Slovana nás věru neuspokojuje. Zaprvé vypadá velice nevábně, zadruhé je obsazený do posledního čtverečního centimetru (to trochu přeháním, nebylo to zas až tak tragické). Nasedáme a během chvilky vyjíždíme směrem do Bratislavy. Pavel s Janou pojídají řízek. Procházejí čeští pohraničníci. Vnucuji jim svůj pas a vymáhám od nich razítko. Pavel s Janou se smějí a společnými silami se zakusují do druhého řízku. Procházejí slovenští pohraničníci. Nic nechtějí. Pavel s Janou vytahují třetí řízek, jeho osud mi není stoprocentně znám (pokud jej zmiňovaní snědli, musel ten, kdo řízky smažil, stát u plotny celý předcházející večer...). Vysedáme v  Bratislavě. Tady máme téměř hodinu a půl čas. V mezinárodní pokladně kupuji společnou jízdenku na cestu z první slovenské stanice do poslední rakouské. Do uší mi funí udýchaná Slovenka – prý urychleně potřebuje koupit místenku na povinně místenkový IC do Košic. Pouštím ji. Náhle slyším ženu hořekovat - vlak je obsazen, má smůlu. To se nám nemůže stát. U okénka dost dlouho vysvětluji pokladní svůj požadavek (jízdenku CityStar). Nemůže pochopit, proč chci lístek z Kút (navíc se to prý skloňuje z Kútov) do rakouského Rosenbachu, když budeme nastupovat až v  Bratislavě. Navíc po mně chce číslo vlaku, které neznám, protože to pro nákup jízdenky opravdu není potřeba. Sláva, pokladní pochopila! Prostrkuji otvorem v okénku neuvěřitelných 5182 Sk (aktuální kurz) a dostávám tranzitní jízdenku přes Rakousko pro čtyři osoby. Říkám si: Hlavně ji neztratit!
Máme čas, a tak se vydáváme do města koupit Granko (41 Sk, jak se později ukáže, tato položka, to bylo tedy opravdu terno!!!), moučkový cukr (39,50 Sk) a krájený chléb (20 Sk). V nádražní hale nechceme nakupovat, protože je to tam předražené. Udivilo nás, že v okolí nádraží není jediný větší obchod. Na Predstaničném nám. sice je řada krámků, ale to, co chceme, tam zrovna nemají. Nejbližší krámek byl vzdálen tak 15 min.
V půl jedné nasedáme do rychlíku směřujícího do Vídně. Docela luxus. Vlak je složen z klimatizovaných vozů (sedíme v Bpeer) à la EC Slovenská strela. Usedáme ke stolečkům. Za pár minut už zase uháníme vstříc světlým zítřkům - tedy pardon chtěl jsem napsat do Vídně. Pozorujeme most s otáčející se restaurací a Pavel s Janou zase žerou ty svý řízky!? No, abych jim nekřivdil, já taky. V Petržalce přichází pohraničnice a já se na malou chvíli stávám středem pozornosti, jelikož striktně požaduji razítko do pasu. Filip, Pavel i Jana to společně komentují slovy: „Peťka už zase žebrá razítka od pohraničníků“. Ve Vídni (jižním nádraží) přesedáme z rychlíku na InterCity 539, přičemž čekáme asi půl hodiny. Nádraží je prostorné a oproti pražskému hlaváku v něm leccos chybí, např. desítky nedůvěryhodných krámků, bezdomovců, policajtů. V  obrovských halách vůbec nic není?! Usedáme do klimatizovaného vlaku (vůz Bmpz). Na Rakousko je sice poněkud starší výroby, ale proti vozovému parku Českých drah je však stále velmi moderní. Po naplnění všech sedadel odjíždíme směrem na Villach. Projíždíme Semmeringem (vlak tudy jede maximálně šedesátkou). Pavel s Janou už nebaštěj řízky. Teď si masírujou nohy a hrozně se u toho tleměj. Po několika hodinách si jeden člen naší výpravy stěžuje, že ten vlak by měl drncat, jako na českých kolejích, že se mu takhle chce furt spát.
Ve Villachu mají na většině nástupišť odjezdové displeje, no holt jsou Rakušáci bohatý národ. O chvíli později nasedáme do EC Agram a před osmou večerní vyjíždíme směr Slovinsko. Druhá třída vypadá jak první u nás – 3 sedadla na šířku, jako v letadle. Nevýhoda ale je, že vagón má kuřácký oddíl od nekuřáckého oddělen pouze skleněnou příčkou, takže inhalujete a inhalujete. Když to shrnu, tak ze všech použitých vlaků při cestě tam byl zaručeně nejhorší náš český rychlík… Projíždíme dlouhým tunelem a zastavujeme v Jesenici u hnusného nádraží. Místo v 21:47 odjíždíme o deset minut později, takže máme strach, že nestíháme autobus ve 22:13 z Lesců do Bledu. Naše obavy se vytrácí až v  Lescích na ulici ve chvíli, kdy vidíme přijíždět autobus společnosti ALPETOUR. Ten je na naše poměry luxusní (klimatizace), což se však odrazilo i v ceně přepravy - za 5 km jsme zaplatili asi 300 SIT/osobu.
Bled je rušné turistické středisko na břehu průzračně čistého jezera. Ve  chvíli, kdy procházíme zdejšími pobřežními promenádami (v deset večer), je už všude zaprto (tedy zavřeno). Naše snahy směnit peníze tak vycházejí naprázdno. Původně jsme chtěli vyměnit peníze a ještě ten večer přejet k Bohinjskému jezeru, ale vzhledem k tomu, že tam bychom už asi peníze nevyměnili, zůstáváme na místě. Najít plac na přenocování se během chvíle ukazuje jako neuvěřitelně obtížné, ne-li nemožné. Všude jsou samé domky a parčíky. Obcházíme jezero až, až… Co až? Až se nám náhle nad silnicí vynořuje před zraky loučka, která se zprvu tváří jako přespánívhodná. Shazujeme s Pavlem bágly a vydáváme se na průzkum. Zdáli slyšíme štěkot psa. „Ten je přivázanej,“ uklidňujeme se a hledáme rovné místo. Když jej nacházíme, štěkot se ozývá znovu. Jenže z druhé strany. Dovtípíc se, že pes na řetězu není, pojímáme úmysl neprodleně vyklidit jeho teritorium. Chvíli čekáme přikrčeni u země, aby nás pes neviděl, a  čekáme na příhodnou chvíli k útěku. Ta bestie nás ale cítí a blíží se k  nám. Ve chvíli, kdy je 10 metrů od nás, vytváříme s Pavlem šik a  doufáme, že v přesile unikneme bídnému zhynutí ve vlčákově tlamě. Pomalu couváme zpět k jezeru (když se ke zvířeti otočíme zády, doráží na nás). Instinktivně hledám nějaký předmět, který bych po psovi v případě napadení hodil. Asi 30 m od cesty pes náhle zastavuje a v klidu nás nechává odejít. Jdeme zpět k Janě s Filipem, ti už nás vyhlížejí, protože pochopili, co se děje. Vyrážíme hledat dál. Pár metrů dál podél jezera nachází Filip s Pavlem dobrej plac na stan (místo jsme pracovně nazvali „golfové hřiště“). Stavíme jen tropiko. Po půlnoční koupeli v  Bledském jezeře jdeme chrnět.

DEN DRUHÝ: Sobota 2. srpna 2003

V 7 hodin nás spíš než Janin mobil budí zvony z bledského kostela. Filipovi se nedaří vytáhnout mě ze spacáku, a tak volí drastickou metodu – nad hlavou mi bortí domek. Mizera. Po půl osmé už sedíme u jezera a baštíme snídani (já s Fílou müsli, Pavel s Janou svůj už asi desátý řízek). O chvíli později si to již štrádujeme podél jezera zpět do městečka. Jezero s ostrůvkem vytváří úžasnou scenérii. Připočítáme-li ještě průzračnost jezerní vody, která se ve střední Evropě hned tak nevidí, nezbývá než úžasně kroutit hlavou. V centru měníme € a USD v kurzu 1 € = 234,50 SIT, 1 USD = 205 SIT (Jana s Pavlem dohromady 100 USD, Filip 100 USD a já 70 €, to by mělo na  týdenní pobyt v horách stačit). Přepočítací kurz mezi SIT a Kč byl tedy zhruba 100 SIT = 13,80 Kč. Nakupujeme v místním Konzumu (ve Slovinsku Živilo) a seznamujeme se se zdejšími cenami: 1,5 l minerálky za 120–180 SIT, jogurty 90–130 SIT. V 9:20 odjíždíme klimatizovaným busem do  Bohinjského Zlatorogu (lístky se kupují v kanceláři na stanici). Cena nás opět omráčila: 890 SIT/osobu.

V 10:20 vystupujeme u Bohinjského jezera poblíž hotelu Zlatorog. Usedáme k potoku, který vtéká do jezera, a vegetíme na oblázcích. Ačkoliv je nesnesitelné vedro, voda v potoce je příšerně ledová (a my jsme nuceni potok několikrát přebrodit). Baštíme snídaňooběd – rýži s krůtím masem. Tahle lahůdka se na pár následujících dní stává naším dennodenním chlebem. Někdy v 13:15 odcházíme směrem na Koču při Savici. Bágly jsou dost těžké a čím déle s nimi jdeme, tím jsou těžší. Kus od koči (tj. chaty) kupujeme lístky na slap (tj. vodopád) Savica (dospělí 400 SIT, děti 200 SIT, dostali jsme je ale za 300 SIT/osobu). Po schodech k vodopádu jdeme bez báglů, jinak by to byl docela záhul. Slap Savica vytéká z krasové dutiny a padá 51 metrů do umělého jezera. Před každým zmáčknutím spoušti našich foťáků nám do záběru leze „kráva s volem“. Tuhle dvojici máme snad na každé fotce… Dole u koči se pokouším volat domů (zpětný roaming, přímý roaming ve Slovinsku nefunguje) a mám s tím problémy. Povedlo se až na podvanácté. V 15 hodin vyrážíme do kopce směrem na Dom na Komni. Podle údajů na rozcestníku by to mělo trvat asi 2,5 hod., my to „stíháme“ za rekordních 4,5 hod. Cesta vede neuvěřitelně do kopce, celkem asi 900 m výškových. Poslední úsek nese Pavel Janin bágl. Jana toho má plný kecky. My s Filipem jdeme napřed a na chatu dorážíme v 19:30. Nedá mi to a vracím se kus zpět dolů, abych pomohl s  baťohem. Po kratičkém dáchnutí začínáme hledat místo na stan, žel neúspěšně. Navíc správce chaty (pracovně Fantomas, je mu podobný) nás ubezpečuje, že volné táboření v okolí není povoleno, a tak se ubytováváme na noc v chatě. Za čtyřlůžkový pokoj platíme 2200 SIT/os. + 154 SIT/os. taxa. Vaříme večeři (krůtí maso) a Jana nabírá nové síly (to znamená chrupe). Vaření na Pavlově vařiči zprvu připomíná zapalování signálního ohně. Pokoj s palandama je poměrně malý, ale pro naše potřeby stačí. Po večeři se jdu ospršit. Vřele doporučuji, teče totiž jen studená voda. V půl dvanácté jdeme spát. Ráno musíme vypadnout do 9 hodin. Ještě něco k cenám za ubytování: na ceníku mají uvedeno cosi jako společnou ložnici za 1600 SIT/os. Tu nám ale Fantomas z nějakého důvodu nechtěl nabídnout.

DEN TŘETÍ: Neděle 3. srpna 2003

Vstáváme před osmou, baštíme paštičky a vyzvedáváme u Fantomase pasy. Po nutné úpravě batohů vyrážíme na Koču při Triglavskih jezerih. Cesta má trvat 2,5 hod., ale my ji zdoláváme za více než dvojnásobnou dobu (za 6 hod.). Pravda, včetně nespočetných zastávek (bágly jsou setsakramentsky těžké) a  hodinové obědopauzy (chleba se salámem zapíjený přechlorovanou, původně nepitnou vodou z Domu na Komni s rozpuštěným TANGem) u rozcestí na  Planini Lopučnica asi hodinu před Kočou při Triglavskih jezerih.Po  obědě se plazíme do kopce ke koči. Filip se vrací zpět pomoct Janě s  baťohem. Kolem 16. hodiny společně usedáme u jezera poblíž Koči pri Triglavskih jezerih a debatujeme o vhodném místě pro rozbití stanového tábora (v chatě spát nechceme – chceme totiž prostřídat noclehy po  chatách s tábořením v přírodě).

 V Triglavském národním parku je od jisté doby zakázáno volné táboření a hodně se to hlídá (což brzy pociťujeme na  vlastní kůži, ale to předbíhám). V úmyslu tábořit venku nás utvrzují ceny za přenocování na chatě: 3400 SIT/os. (nejlepší pokoje), 2100 SIT/os. („ležališče I“), 1200 SIT („ležališče II“) a cca 750 SIT/os. (nejspíš noclehárna). Kdybychom si chtěli dopřát guláš, jako že jsme to prozatím opravdu neměli v úmyslu, vyšel by nás na 1000 SIT. Pivo by přišlo na  neuvěřitelných 580 SIT (tedy 80 Kč). Nabíráme vodu (u chaty je korýtko s pitnou vodou) a navštěvujeme splachovací hajzlík (zmiňuji to proto, že v  následujících několika dnech nic takového nikde neuvidíme). Vyčkáváme na  západ slunce (vyčkával jsem tak vehementně, že jsem rozkopl hrnec s  vařící vodou na čaj) a dostáváme (konkrétně Filip) geniální nápad: „Přespíme přímo u jezera poblíž chaty. Musíme ale dělat, že odcházíme úplně pryč a až bude tma, tak se k jezeru nepozorovaně dostaneme z druhé strany.“ Asi v 8 hodin večer tedy opravdu obcházíme jezero, procházíme kolem chaty a děláme, že směřujeme na jinou chatu. Bohužel celý plán má jistou vadu na kráse. Podle rozcestníku je totiž ona „cílová“ chata vzdálena min. 5 hodin chůze. Všem lidem posedávajícím u chaty tak je naprosto jasné, že hodláme přespat někde „nadivoko“. Poté, co si to uvědomujeme, měníme plán a místo u jezera zastavujeme na škrapovém poli asi 15 min. Od chaty při cestě směrem na Planinu Ovčaria. Je už skoro tma, a tak stavíme stany kousek od cesty. Zatímco jeden je ukryt za  skalkou, takže není vidět, ten druhý je hezky na ráně. Je nám jasné že zítra musíme vypadnout, a to hezky rychle.

DEN ČTVRTÝ: Pondělí 4. srpna 2003

Vzhledem k exponovanosti místa našeho noclehu vstáváme v 6 hodin a kolem sedmé již odcházíme zpět ke Koči pri Triglavskih jezerih. Ještě před chatou míjíme strážce národního parku, kterému je hned jasné, která bije. Když se totiž v 7 ráno vynoří z lesa 4 postavy s batohy, ověnčenými několika karimatkami, a navíc jdou ze směru, kde lze první turisty očekávat kolem 10. hodiny, musí to sepnout i cvičené opici. Strážce nám hrozí, že příště až nás nachytá při činu, budeme pěkně platit. Zajímá nás, jak vysoká by byla pokuta, ale nakonec tuto otázku necháváme nezodpovězenou, jelikož nechceme strážce zbytečně provokovat. Máme obrovské štěstí, že jsme nevyrazili o 15 minut později… Koču míjíme bez povšimnutí, snad proto aby se nás lidi (rozuměj potenciální strážci přírody) nevyptávali na  podrobnosti našeho působení v okolí během minulých několika hodin. (Zjistili jsme, že nejlepší metoda, jak zastrašit investigativního Slovince je mluvit česky a tvářit se nechápavě.) Pokračujeme dolinou Triglavských jezer kolem jezera v Ledvicah a Zeleného jezera. Jana s  Pavlem šlapou vepředu. Je to tak nejlepší. U druhého zmiňovaného jezera na chvíli zastavujeme a odpočíváme. Nad námi se rýsuje strmý výšlap do  sedla Hribarice (2358 m n. m.).

Letmým pohledem do mapy zjišťujeme, že tudy povede naše další trasa. Jana (následovaná Pavlem) kráčí opět vepředu. Chce dostát předsevzetí, že dneska dojde do cíle v „nepoužitém“ stavu. Pozoruji to s Filipem odspodu (jdeme opět s mírným zpožděním) a  dlouho to vypadá, že dneska se to Janě povede. Slunce připaluje a bez slunečních brýlí se vůbec nedá jít. Kolem dvanácté usedáme mezi šutry a  snažíme se něco pojíst. V tom pařáku se musíme pořádně přemáhat, abychom do sebe vůbec něco dostali. Největší problémy s tím má Jana, na které je už zřetelně vidět únava. Do sedla zbývá asi půl hodiny chůze, a tak příliš neotálíme a jdeme. Cesta do sedla vede místy po skále a je zajištěná řetězy a skobami. V sedle shazujeme s Fílou svoje „tlumiče vášní“ (tím myslím kletry) a já se bez otálení vracím zpět (v posledním úseku cesty totiž nemá Jana příliš zdravou barvu a je mi jasné, že tentokrát to Pavel s dvěma kletry nezvládne). V sedle si dáváme dáchla. Jana během chvilky chytá druhý dech a tváří se jako by nic. Docela zíráme.

Cesta ze sedla k Tržaške koči vede serpentinami v nepříjemné suti. Pomáháme si s Janou teleskopickými hůlkami (ježto třímám v ruce už od druhého dne). Ve 14:45 přicházíme k chatě (2151 m n. m.) a vzhledem k  rannímu precedentu (a nevhodnému a nádherně přehlédnutelnému suťovému terénu) si ihned jdeme domluvit nocleh. Babizny v chatě nás nejdřív ubezpečují, že mají volnou noclehárnu za 1800 SIT/os., ale ať se stavíme až ve tři. Tak jsme tedy posečkali a když bylo 15 hodin, tak nám s  kamennou tváří sdělují, že noclehárna už je plná a že mají už jen klasické pokoje za 3000 SIT. To se nám vůbec nelíbí, a tak vymýšlíme, co dál. Po pěti minutách nám dochází, že nás vodí za nos, protože nám najednou nabízejí zimsku sobu (to je baráček vedle chaty). Neváháme a s  nabídkou souhlasíme (1650 SIT + 150 SIT taxa). V domečku jsou 2 podlaží, ve spodním 2 palandy a na půdě matrace ve 2 patrech. Jelikož je zde jen jedno malé okénko, je nutné spát u něj (nebo naproti němu), ale v žádném případě ne v nejvyšším patře, tam je to jako v sauně. Tohle nám poradili Češi, které jsme potkali před chatou. Spali v domečku minulou noc a  málem se tam udusili. Chvíli vstřebáváme okolní mumraj a začínáme zjišťovat, kde jsou sprchy, toalety a jiná kulturní zařízení. Zjišťujeme, že zde vůbec není voda!

Z toho logicky plyne, že místní toalety nelze nazývat jinak než kadiboudami a sprchy že zde vůbec nejsou. Vodu sem vyváží každý den vrtulník. To se odráží v její nevábné ceně: 750 SITů za 1,5litrovou minerálku?! Voda nám pomalu dochází, ale na tyhle vydřidušské ceny v žádném případě nechceme přistoupit. Řešení se nám rýsuje poměrně brzy. Již zmínění Češi nám totiž vyprávějí, kterak den před naším příchodem nabírali vodu z čúrků na skále 10 min. chůze pod chatou (u cesty do Trenty) a tavili sníh (ten je ve skalním výklenku – jeskyňce asi 15 min. chůze od chaty vpravo od cesty do Trenty po první serpentině). A stejný osud potkal i nás. Vytváříme dvě pracovní skupiny – ta první (Filip a později i Jana) chytá kapky vody do ešusů a jiných vhodných nádob, druhá pak taví sníh v jeskyňce (Pavel a já). Efektivnější se jeví druhá metoda, avšak ani ta nemá zcela hladký průběh. V jeskyňce totiž kromě nás operuje ještě parta tří Čechů (potkali jsme je ve chvíli, kdy jsme začali odchytávat kapky ze skály a  oni se nám smáli, že to není příliš progresivní metoda). Nachytanou a  roztavenou vodu bylo třeba dopravit do místa spotřeby (k chatě), takže celé odpoledne chodím jak blbec tam a zpět (aspoň třikrát). Někdy kolem 17. hodiny Filip oznamuje ukončení sběru a začíná bilancovat – za 2,5 hod. nasbíral 3 litry vody (přepočteno na ceny v chatě to znamená úsporu 1500 SIT). A voda ze sněhu? Ta postačila k naplnění zbývajících 5 lahví (tj. úspora 3750 SIT).

Během našich odpoledních aktivit se zcela naplnil náš domeček (je určen celkem pro 16 lidí). Statistika je výmluvná: ze 16 lidí je zde 14 Čechů! A podle toho to také vypadá kolem 20 hod. Všichni něco vaří, připravují, přebalují a všelijak pobíhají. Ani my nejsme výjimkou. Kuchtíme nudlovou polévku. Jelikož se začíná stmívat, potřebujeme neprodleně vybalit věci z báglů na zítřejší výstup na Triglav. Tou dobou už někteří lidé z  domečku spí. Po chvíli uléhám na matraci i já a zhošťuji se ještě jednoho veledůležitého úkolu: do flašek s tavnou a odkapanou vodou sypu za svitu luny chlor (docela romantika). Bohužel jakýmsi nedopatřením zapomínám, že dechloru se tam musí nasypat dvakrát víc než chloru (což všichni následující den hlasitě oceňují). Ve 21:30 uléhám i já. Spím pod oknem, takže můžu dýchat. Má to však i svou stinnou stránku – celou noc mi hrozí poranění hlavy o okenní futro.

DEN PÁTÝ: Úterý 5. srpna 2003

Vstáváme hromadně s  ostatními Čechy v Zimske sobe. Náš cíl je jasný – pokořit slovinskou národní horu, Triglav (2864 m n. m.). Zatímco někteří odešli již o páté, my odcházíme v 6:10. Tentokrát jdeme nalehko a jen tři, Jana zůstává u  chaty. Jsme dohodnuti, že přijdeme zpět tak kolem poledního, maximálně do 14 hodin. Bez báglů ale svištíme do kopce „jak namydlený blesky“, a  tak už v 7:05 stojíme u Domu Planika o 250 metrů výš (2401 m n. m.).

Tato chata je z hlediska opuštěnosti a umístění na výstupové trase na  Triglav daleko lepší než Tržaška koča (zde jsme ale předešlý den zůstali kvůli tomu, že se nám ten den již nechtělo více stoupat do kopce). Zatímco popíjíme téměř nepoživatelnou přechlorovanou vodu, kterou tentokrát nezachránil ani přisypaný TANG, pozorujeme menší stádo ovcí. Přemítáme, kam asi chodí pít a co vlastně žerou, když v okolí trčí z  vápencové sutě jen pár chomáčů trávy a voda je v nedohlednu. Po  desetiminutové pauze vyrážíme na vrchol. Podle cedulí tam cesta má trvat 1,5 hod. Nasazujeme celkem svižné tempo a pálíme kupředu. Do kopce stoupá procesí jak někam na Svatej Kopeček, takže nás ostatní lidé dost brzdí. Cesta vede nejprve sutí, pak se zajištěnou štěrbinou vyleze na  hřbet, po němž se vystoupá až na Malý Triglav. Cesta je jištěna lany a  kovovými skobami. Po zdolání výšvihu Pavel najednou zastavuje a volá: „Jsme tu v rekordním čase, za půl hoďky.“ Euforie však brzy mizí, neboť zjišťujeme, že stojíme teprve na předvrcholu (Malý Triglav). Pokračujeme po úzkém hřebínku (šířka tak 2–3 metry), který nás přivádí k závěrečnému výstupu na Velký Triglav. Pohled na výšvih je žalostný: zříme starce, ženy a děti, kterak ztěžka stoupají k vrcholu a vytváří předlouhý zástup. Procesí se sune velmi pomalu, a tak volíme akcelerující taktiku.

Jelikož je cesta jištěna ocelovými lany (spíš zábradlím) a zástup lidí se jej přidržuje pouze z pravé strany, postupujeme po jeho levé straně. Na vrcholu u kovové rakety (Aljaževova bivaku) stojíme v 8:15. Před válcem čekají mraky turistů, a těší se na svou „drsnou horskou fotku“. Této komedie se nemíním účastnit, a tak se jdu radši pokochat kruhovým rozhledem (Jalovec a Mangrt jsou v oparu, zřejmě je vidět i Jaderské moře). Potkáváme Čechy z domečku u Tržaške koči. Dáváme jim své digitální foťáky, aby nás vyfotili. Asi v 9 vyrážíme na zpáteční cestu. Tentokrát však nejdeme přes Planiku, nýbrž po cestě vedoucí západní stěnou (přes Triglavskou škrbinu). Pěšinka je zde místy pěkně křivolaká – v jednu chvíli se překonává poměrně exponované místo, při němž se stojí na stupu nad dosti hlubokou dírou. Spodní úsek se jde (či spíše sjíždí) po suti.

 Od rozcestí pod Triglavem, kde stojíme v 9:45, má cesta na Tržašku koču trvat 1 hodinu. My však, opojeni douškem whisky od kolegů z Budějovic, do cíle přicházíme (vlastně spíš dobíháme) již v  10:15, tedy za pouhou půlhodinu. Jana nevěří vlastním očím.

Za chvíli už přebalujeme kletry, vaříme (Amore mio – sýr a šunka, píšou, že to je pro 2 lidi, ale je to jenom pro jednoho) a já dopisuju deník. Původní plán přespat ještě jednou na chatě padá (těm grázlům už nechceme dát už ani tolar) a ve 12:30 začínáme klesat do údolí Soče (do vesničky Trenta). První úsek nasazuji rychlé tempo, jenže brzy vytuhávám, a to tak, že dost silně. Pajdám, jako kdybych měl opici, a motám se i bez baťohu. Jdu suverénně poslední, a tak nevidím, jak se Pavel v jednu chvíli převrhne s báglem a nakopne si holeň. Cesta je vysekaná ve skále a vede snad stovkami serpentin, takže místo cca 9–10 km člověk ujde aspoň 15 km. Navíc musí neustále sledovat cestičku před sebou a když ne, stane se mu to, co se stalo Pavlovi.

První vodu (vodopád) potkáváme hluboko v údolí. Kousek od Trenty stojí řada malebných chaloupek. Poslední úsek do Trenty je lemován dlouhým parkovištěm (stálo zde mnoho českých aut). Po čtyřech dnech vstupujeme na asfaltovou silnici a směřujeme do kempu Triglav v  Trentě (doporučili nám jej Budějovičáci z Tržaške koči). Procházíme centrem obce a dle prvního dojmu usuzujeme, že zde nic nebude (krám ani hospoda). Jenže zdání klame. V kempu se totiž od našich budějovických přátel dozvídáme, že zde krám (i hospoda) je, jenom nejsou viditelně označeny. Krám je barák přímo na návsi u autobusové zastávky. Mají poměrně zajímavou otevírací dobu – asi jsou tu už adaptováni na turisty (otevřeno Po–Pá 8:30–12:00, 17:00–19:00, So 8:30–12:00, Ne zavřeno). Hospody tu jsou minimálně dvě (jedna na návsi, druhá před kempem Triglav – při cestě z „centra“). U zastávky je korýtko, kde se dá nabrat voda (té je zde v údolí dost).

 V kempu Triglav, do něhož jsme přišli kolem půl páté, jsme v recepci odevzdali pasy (platí se při odjezdu) a šli se zrekultivovat (mají tu vykachlíkované záchody a sprchy – proti smrdícím kadiboudám na Tržaške koče těžkej luxus). Na recepční boudě visí odjezdy busů do Kranjske Gory (přes Vršič) a do Bovce . Stavíme stany, po dlouhé době beze strachu, že nás ráno někdo uvidí, a před 18 hodinou začínáme vařit véču (rýži s krůtím masem). Vaření jde pomalu, a tak vyrážím do krámu. Tu mě zastaví Budějovičáci a že mě tam prý hodí autem. Tak tomu se nedá odolat! Auto mají v poměrně zajímavém stavu. Když se jím totiž přepravovali do Slovinska, prasklo jim táhlo od převodovky a zlobil alternátor. Obchod je pultovka, u nás už téměř neexistující. Nemají velký výběr, ale základní věci tu mají (vyjma chleba, ten už v 18:30 nemají). Kupuju ovoce, Coca Colu, nanuka, multivitamin Radenskou (jelikož příšerně barvila, měl jsem držku červenou jako upír a Filip to komentoval slovy, že jsem zmalovanej jak Fiflena, tedy coura) a sycenou minerálku. Nákup byl pro mě otřesnej zážitek: já mluvil na prodavačku česky, ona slovinsky, cenovky z 50 % chyběly, navíc jsem zvyklej vybírat si sám… A ta jejich měna – není to tak strašný jako rumunský lei či turecká lira, ale v  tolarech taky lítaj stovky jedna za druhou. V kempu na mě zatím čekala večeře. Večer kecáme se sousedy z Budějovic a v X hod. Y min. jdeme chrnět. A tak spali, spali a spali. Ještě bilance dnešního dne. Celkem jsme vystoupali 700 m nahoru a sklesali 2200 m dolů, celkem úctyhodný výkon.

DEN ŠESTÝ: Středa 6. srpna 2003

Máme flákací den, a proto vstáváme asi v 10. Asi o hodinku později se vypravujeme na odpočinkový výlet proti proudu řeky k Izviru Soče. Jdeme pomalu a občas se cachtáme v průzračné vodě. Bohužel jí zapomněli ohřát, takže má teplotu psího čumáku.

 To nám ale příliš nebrání v koupeli v metr hluboké tůňce. Jana se ostýchá a všelijak upejpá a do vody se jí zkrátka nechce. Tak aspoň dělá Malou mořskou vílu (asi spíš víc říční než mořskou). Asi o 1,5 km dál zastavujeme na obědovou pauzu. Za oběť nám z našeho žracího arzenálu padl pytel těstovin, 3 konzervy tuňáka, 2 cibule a 2 stroužky česneku. Tohle všechno (a mnohem více) neseme v kletrech už od prvního dne! Janě oběd velmi chutná, a proto si dává celkem asi tak 5 lžic. Nám ostatním to je velmi líto, protože víme, že budeme muset sníst zbytek:-). Zbývající úsek cesty překonávám zabalen v ručníku (přesněji, mám ho jen přes ramena), jelikož mám spálený pravý biceps. Hlemýždím, ale zároveň příjemným tempem přicházíme ke Koči pri Izviru Soče a hledáme zdejší pramen. V jeskyňce, kde má řeka vyvěrat a prýštit až k přístupové cestě, se blyští Soča v desetimetrové hloubce. Letošní rok je opravdu velmi suchý. K jeskyni vede cesta zajištěná lany. Trochu nám připomíná výstup na Triglav. Je 15:50 a protože nám v 16:37 odjíždí z hlavní silnice bus zpět do Trenty, neotálíme a jdeme rychle zpět. Na koče ještě kupujeme několik pohledů (à 100 SIT) a známek do Česka (à 107 SIT). Autobus přijíždí o 5 minut dřív, ale stíháme ho. K našemu údivu chce řidič za  4 km úsek 390 SIT/os. Cena nás opět na chvíli vyvádí z míry, což ještě přiživuje autobusák, který při cestě serpentinami telefonuje a je hrozně v pohodě. Pravda, mobila se sice snaží někam zaháknout, ale i tak máme strach, jestli nehavarujeme. V 16:45 vystupujeme v Trentě u krámu. Ten však otevírá až v 17:00, takže máme čas k návštěvě zdejšího informačního srodišče (otevřeno 27.4.–31.12. 10–18 hod.). Kromě pohledů a průvodců nás zaujaly fotky z hor a vlněné svetry (rukodělná výroba), které tu prodávají. Pár minut po páté vstupujeme do krámu, který je již přeplněn Italy z kempu. Filip kupuje 12 hrušek a sušenky (Napolitanke Kocke od Podravky), já pak sušenky, víno Chardonnay (slovinské, původně jsme měli v ruce víno s nejlepším poměrem cena/výkon, ale protože mělo zátku místo korkového špuntu, ihned jsme jej vrátili) a Fantu 1,5 l. Konečně Pavel (si) z krámu odnáší buchtózní chleba velkých rozměrů, ale pramalé výživné hodnoty. Já jsem opět zblblý pultovním prodejem, takže mi uchází, že mi Pavel strká účet do  peněženky. Následující minuty ho zmateně hledám… V kempu požíráme ten úžasnej chleba a zapíjíme ho vínem (to aby naše výprava nebyla furt „na sucho“). Já dopisuju deník. Na pivo (Union, Laško ani Zlatorog) prozatím nedošlo. Během odpoledne se zatáhlo a teď to vypádá, že přijde pořádnej „chcanec“. Moc by nás to nepřekvapilo, protože od našeho příjezdu nevidíme nic jiného než modrou oblohu. První déšť přichází již v noci...

DEN SEDMÝ: Čtvrtek 7. srpna 2003

...Silná bouře (či spíše podle Filipa orkán) za sebou zanechává zuhelnatělé trosky stanů. Mezi nimi se povalují zbytky lidského masa a kostí. Vzduch je naplněn mrtvolným zápachem. Ne pardon, to si Filip prdnul (tohle mi diktuje Filip!). Ráno vypadá kemp jako bojiště z 2. světové války. I v naší skupině máme ztráty. Sousedův kvalitní stan (tedy ten, co v něm spí Jana a Pavel) propustil podlážkou trochu dešťovky a osazenstvo mělo vlhko u nohou (no nebylo to tak žhavý). Autobus v 8:14 v pohodě odjíždí bez nás a nás to vůbec nemrzí, ba naopak. My se totiž válíme dál. Chceme usušit stan a uvařit snídani (a sníst jí). Na lucerně u stanů sedí dva motýli s rozpětím křídel cca 15 cm (už včera jsme tu zahlédli jeden slušně velký kousek). Julky jsou patrně bohaté na lepidopterofaunu. Balíme věci a v 11:15 odcházíme na  autobusovou zastávku k mostu. A jelikož je už zase modrá obloha a autobus jede až za 45 minut (přesněji v 11:59), stíháme ještě koupel v  ledové vodě průzračné Soči. Do vody se tentokrát noří i Jana, pouze Fillippo je srágorka a zůstává na břehu. Voda má zase tak kolem 10–12 °C. Kdyby měla tak o 5 °C víc, prý by tam vlezl. No, uvidíme příště. V 11:50 vylézáme ještě skoro nazí na most – co kdyby jel bus dřív. A opravdu, bus (Integral Jesenice) přijíždí o 2 min. dřív. Jedeme do  sedla Vršič, což je o dobrých 1000 m výš než Trenta. Busem je to tam 14 km (jízdenka přišla na 620 SIT/os.). V Trentě u krámu nastupují nějací Češi, jedoucí do Kranjske Gory. Platí 1000 SIT/os. (při jízdě do  Jesenice mají v Kranjske Goře přípoj do 10 min., takhle jim to řekl řidič). Po půl jedné vystupujeme v sedle a za několik málo okamžiků už sedíme na jídle ve zdejší chatě Poštarski dom.

Původní záměr ochutnat něco typicky slovinského nějak nevychází (já mám třeba segedínský guláš, který zakusuju chlebem – za 1200 SIT!), zato konečně ochutnáváme pivo Union. Sledujeme skupinu několika mladíků, kteří doslova sbíhají suťový sešup z Mojstrovky. Píšeme pohledy a jsme v pohodě. Dohadujeme se na  cíli dnešní cesty. Tou se stává údolí Tamar. (Původně jsme měli v plánu vystoupat na štít Jalovec 2645 m n. m., ale už se nám tam nějak moc nechce.) Během hodinky zdoláváme sedlo Vratica (1807 m n. m.) a  pokračujeme výhledovou cestou do místa zvaného Sleme.

Odtud je podle průvodců asi nejzajímavější pohled na Jalovec. A vskutku, hora se odtud jeví velmi impozantní. Na pohledech ze Slemen (tak se ten název skloňuje) bývá hora vyobrazena s jakýmsi jezerem v popředí. Jenže to jezero se nám nějak nedaří najít. Navíc jsme si na focení Jalovce nevybrali příliš vhodnou denní dobu, protože jej máme stále přesně proti slunci (chce to tu být dopoledne). Ze Slemen prudce klesáme dolů (mě zase zlobí lýtka, možná je to sandálama, který mám na noze už skoro týden, ovšem s výjimkou výstupu na Triglav). Zastavujeme ve skalní průrvě a na chvíli usedáme do ledové tůňky v potoce. Tentokrát si koupel „vychutnává“ i Filip. V Domu v Tamarju se projevují naše po několik posledních dnů potlačované choutky: Dáváme si každý dva nanuky a baštíme brambůrky. Lidí je tady velice málo, takže se nemusíme bát, že nás někdo přichytí při stanování na divoko. Jelikož máme na zítra naplánovaný přesun do Postojné, přibližujeme se co nejvíc k silnici Tarvisio – Kranjska Gora – Jesenice. Těsně před setměním to zapícháváme kdesi v údolí po levé straně cesty z Domu v Tamarju do Ratečů (zhruba v půlce).

DEN OSMÝ: Pátek 8. srpna 2003

Vstáváme asi v 6 hodin. Tentokrát ne proto, že bychom se báli, že nás někdo chytí, ale abychom stihli nějaký rozumný autobus do Jesenice. Vycházíme o sedmé. Brzy míjíme skokanské můstky (jejich sláva očividně dávno minula) a kolem půl deváté už stojíme na návsi v Ratečích. Je to malá příhraniční obec s obchodem a hospodou. Autobusy do Jesenice tady jezdí každou chvilku (jízdní řád najdete zde). V 9:05 už sedíme v autobuse do Jesenice, kde přesedáme na vlak (ve Slovinsku je železniční doprava mnohem levnější než autobusová).

Na nádraží nevěříme vlastním očím: Náš osobní vlak do Lublaně ani zdaleka nepřipomíná český osobák. Mezi Jesenicí a Lublaní, kde přesedáme, totiž jezdí moderní jednotka Desiro (jezdí samozřejmě i na jiných trasách). V Lublani máme hodinu čas, takže sedíme pod stromem a vstřebáváme atmosféru tohoto relativně čistého města. Já se vydávám zpět na nádraží, abych zjistil, jak se budeme pozítří dostávat do Prahy. Fotím naklápěcí jednotku InterCity Slovenija a přemýšlím, jak je možné, že nádraží je čisté a velmi moderní. Ve 13:22 odjíždíme osobákem (opět Desiro) do Postojné. Během cesty se shodujeme, že hajzlíky ve vlaku jsou naprosto hyper (nerezové, tlakotěsné, osvětlené halogenovými žárovkami a hlavně čisté).
V centru Postojné, rušném turistickém středisku, zastavujeme na pozdní oběd. Záměr ochutnat typicky slovinské jídlo opět vychází naprázdno. Dávám si kuřecí steak s pomerančem za 1300 SITů. Ve srovnání s gulášem na Vršiči je to opravdu jiná lábuš. Ochutnáváme další slovinské pivo, tentokrát Zlatorog. Přemítáme, co asi dělají po večerech slovinští páprdové – pivo je tu velmi drahé (400 SIT za půllitrový lahváč, tedy asi 55 Kč). Po obědě jdeme ještě asi kilometr ke vstupu do Postojenské jamy. Kupujeme lístky (všichni za studentské, 1300 SIT/os.) na 17:00. Ještě před vstupem ukládáme batožinu do jakési úschovny a oblékáme se. Přeci v jeskyni bude krapátko chladněji. Prohlídka je velkolepá.

Nejprve se jede asi tak 10 minut podzemním vláčkem. Strojvůdci se s tím nikterak nemazlí a jezdí tak čtyřicítkou. Všude jsou cedule, ať si návštěvníci v žádném případě nestoupají (kdyby to totiž udělali, nejspíš by je nějaký krápník přerazil vejpůl). Následuje pěší pochod útrobami jeskyně, při němž lze spatřit stovky krápníků, sintrových jezírek, záclon a mnohých dalších pozoruhodných útvarů. Těch je tu tolik, že průvodci jejich názvy při prohlídce ani nezmiňují (jak to s oblibou dělají v českých jeskyních). Během prohlídky lze spatřit vodní nádržku se slepými macaráty. Zpět z jeskyně se vyjede opět vlakem. Sháníme se po báglech, ale naše prohlídka byla poslední a úschovna je zavřená. Rychle odchytáváme poslední někde v útrobách jeskyně vytrácející se průvodce a dožadujeme se batohů. Úspěšně. Po prohlídce nabíráme vodu z toalet a Jana baští broskev, kterou našla povalovat se na lavičce. Úpadek. Po prohlídce se vydáváme na  Predjamski grad (ten je odtud asi 9 km po silnici). Jelikož už se pomalu začíná stmívat, jsme nuceni přenocovat (tábor rozbíjíme kdesi na  kukuřičném poli poblíž vesnice Zagon). K večeři děláme těstoviny s Grankem a moučkovým cukrem. Výsledný pokrm je tak výtečný, že po chvíli končí kdesi v kopřivách v remízku. Jana se vydává na lup a během chvilky přináší několik klasů kukuřice. Tu baštíme (samozřejmě uvařenou) až do  pozdních večerních hodin.

DEN DEVÁTÝ: Sobota 9. srpna 2003

Ráno poklidně snídáme, sušíme stany a vyrážíme z místa tábořiště zpět na silnici a pokračujeme směrem k Predjamě. Cesta je úmorná a představa, že tudy půjdeme zpět nás děsí. Kolem poledního stojíme před Predjamským gradem a jsme trochu zklamaní. Mysleli jsme totiž, že hrad bude podstatně větší. Scenérie je sice pitoreskní, ale na druhou stranu, trmácet se sem po silnici 9 km a navíc s těžkými batohy…? Při zpáteční cestě pojímáme úmysl stopnout si auto. Janě s Pavlem se to daří napoprvé, mě s Filipem to trvá tak 15 minut. Sraz máme v 16:00 v Postojné na náměstí u hospody, kde jsme včera obědvali. Jsme tam ale mnohem dřív, takže máme dostatek času na nákup jídla a na rozvržení zpáteční cesty. Před nádražím přebalujeme batohy a čekáme na vlak (ten jede až v 18:30). Já mezitím zpovídám pokladního v kase, jak se dostaneme do Rakouska, na kolik nás to přijde apod. Domluva je mizerná – on mluví slovinsky, já česky a ne zcela si rozumíme. Po několika neúspěšných pokusech zjistit požadované informace jej slovy „Ali lahko izpozidate knižni vozni red“ pobízím k vypůjčení knižního jízdního řádu a radši si spoj vyhledávám sám. Celou peripetii pozorují 3 Češi, jedoucí z Postojné do Julských Alp. Děláme s Filipem chytrý a dáváme jim přehršle užitečných informací. Čas odjezdu se blíží jen velmi pomalu. Zatímco se rekultivuji na toaletách, na zídce u našeho provizorního tábora před nádražím se na chvilku usazuje kudlanka nábožná. V půl sedmé konečně nasedáme do Desira a míříme do rakouského Rosenbachu (s přestupem v Lublani), kde hodláme přespat. Jelikož jedeme z Lublaně mezinárodním vlakem (MV 414), jsme nuceni si koupit jízdenku s  příplatkem pro mezinárodní vlak (za cestu z Postojné do Jesenice tak platíme místo 1400 SIT o 300 tolarů víc). V Lublani se potulujeme po  nádraží a po několika průchodech kolem McDonalda si dopřáváme dvě BigMac Menu (za 800 SIT jedno). Mezinárodní vlak do Rakouska (odjezd 20:35) má menší zpoždění. Po jeho příjezdu usedáme do poloprázdného vagónu a  divíme se, proč je většina lidí namačkaná v přední části vlaku. Po  příchodu průvodčího začínáme chápat. Vagón, ve kterém sedíme totiž odpojují v Jesenici. Jízda rychle ubíhá, zvláště když se stávám objektem pro uskutečnění Pavlových lochtacích výpadů. V Jesenici přesedáme do  přední části vlaku a za chvíli již projíždíme hraničním tunelem. Deset minut po 22. hodině vystupujeme v Rosenbachu a hledáme plac pro přespání. Nakonec jej nacházíme u silnice kus za obcí.

DEN DESÁTÝ: Neděle 10. srpna 2003

Dnes nás čeká již jen cesta vlakem do Prahy. V 7:22 odjíždíme vlakem IC do Villachu, kde opět obdivujeme informační displeje na nástupištích a prosklený výtah do  podchodu. V 10 hod. usedáme do fungl nového rakouského klimatizovaného vagónu Bmz a o 20 minut později odjíždíme do Vídně. Cestou hrajeme Stupido a Jana s Pavlem si zase masírujou chodidla. Jenom ty řízky jim chyběj. Kdosi si zívne a zvolá: Kéž by to drncalo, takhle se mi chce furt spát. Déjà vu? Nikoliv. V jednu hodinu vystupujeme ve Vídni (jižním nádraží) a opět žasneme nad prázdnými halami. Ke slovenským hranicím jedeme nějakým rakouským motorákem – vykopávkou (takže přeci jenom mají Rakušáci taky něco starého). Horké chvíle zažíváme ve stanici Marchegg. Všichni cestující tu musí vystoupit a vystát frontu na celní odbavení (rakouská pohraničnice zde sedí v nevzhledné maringotce). Po odbavení se zase všichni hrnou do jednovozového (!) slovenského motoráku 810 (hrůza). V Bratislavě máme přes 1,5 hod. čas, tak vyrážíme do města koupit si něco k pití. Bohužel je neděle a téměř všude je zavřeno (pro Pražáka je to celkem nezvyklý jev). Kupujeme si langoše a ochucenou minerálku Kláštorská. Po půl páté nasedáme do zpožděného EC Csárdás a  odjíždíme do Prahy. Máme místenku, a protože na našich místech v klimatizovaném kupé sedí nějaká Japonka, přesouváme ji jinam. Během chvíle je ve vagónu nesnesitelné vedro. Říkáme to slovenskému průvodčímu a ten se tváří, že s tím jde něco udělat. Teplota však nijak neklesá, spíše naopak. Již na našem území vyzýváme českou průvodčí, aby s klimatizací něco udělala, ta se nám však upřímně přiznává, že neví, co s  tím, protože prý „jsou ty maďarské vozy poruchové“. Radí nám, ať jdeme do vedlejšího vagónu, že tam je příjemně. To také záhy činíme. Při cestě chodbičkou na nás jistá Japonka vrhá nevraživé pohledy… Do Prahy přijíždíme načas (tedy ve čtvrt na deset večer).

Sepsal Petr