Oulu je docela hezké město, i když je vzdálené asi 6 km, univerzita tvoří samostatný komplex za městem. Večer nám ubíhá v zábavném programu, již jsme si zvykli že Finové jsou nedružní, ale přišli se za námi podívat další dva krajané, kteří v Oulu studují a občas navazujeme i kontakt s dalšími cizokrajnými studenty, nevynecháváme ani místní zábavní podnik.

24.9.
Ráno navštěvujeme pana profesora Tuomo Nigréna na katedře fyziky a katedru astronomie vedenou panem profesorema Ikkou Tuominenem, rozdílná úroveň těchto dvou kateder nás uhodila do očí. Zatímco na té první nám nabídli kávu i čaj a velice poutavě pohovořili o své vlastní práci, zahrnující výzkum blízkozemního plazmatu, tedy hlavně polárních září jak teoreticky, tak prakticky detektory ze země i z vesmíru, i nám velice pomohli, abychom se ještě někam podívali, byť už jsme byli na zpáteční cestě, na katedře astronomie si nás předávali jako horký brambor a když se Jakub přiznal: "I am only one astronomer here, all others are plasma physics, but I work only on public observatory, and I'm not doing any research here", povídal nám hodinu o přepólování skvrn na Slunci, aniž by řekl například proč se to děje a přitom se snažil střídavě Jakuba a střídavě promítací plátno probodnout zašpičatělým, sukovitým, kůrou obaleným klackem. Asi největší perlou byla věta, že magnetohydrodynamika se nezabývá plazmatem. Načež mluvil o tom, že modelují plazma a na otázku jaké se velmi podivil, že by jich mohlo být víc. Nakonec sebevědomě řekl že plazma uvnitř hvězd. Přivolal si speciálního odborníka, který tvrdil, že ono hvězdné plazma simulují na kvádru o rozměrech třicet parseků. Takovou hvězdu bych opravdu rád viděl (!! spletli si výraz pro hvězdu a mezihvězdné prostředí) a pak nám ani on, ani jím povolaný odborník nedokázali říci vůbec nic o metodách, které k tomu používají, jen, že "there are 54 elements".  Ztratili jsme veškeré iluze. Astronomii bychom zde rozhodně nestudovali.

Srdečně jsme se rozloučili s Janou a vyrazili směrem na Tampere, které nám chtěl ukázat Jirka, neboť tam studuje i pracuje již přes jeden rok a kam dorážíme v pozdních nočních hodinách. Ubytováváme se u Jirky v bytě, jehož spolubydlící Fin se navrací ještě později než my a s děsem v očích mizí ve svém pokoji a již ho moc nevidíme. Navštěvujeme ještě ze zájmu blízkou hospodu (3,5 km pěšky).

25.9.
U Jirky trávíme dvě noci, prohlížíme si univerzitu,  i město a Jirka nám ukazuje, jak se po univerzitě dá také cestovat. Prohlížíme si i místní menzu, kde nás zaujímá hlavně automatický podavač použitých táců, kupujeme nějaké pohledy a ve tři se vydáváme do pravé finské sauny (zde sedíme rozpaření na ledovém vzduchu a čekáme, až nám bude dost zima, abychom snesli to vedro uvnitř). Po třech, čtyřech kolečkách jsme zralí na odpočinek, ještě něco málo nakoupit a hajdy na kutě (i tentokrát vysíláme zdravé jádro do nočního života, jež ho poznává, s barmankami zpívá a později referuje).

26.9.
Vyrážíme do Helsinek, kde máme domluveno díky panu Tuomo Nigrénovi ve 12 hodin návštěvu univerzitní hvězdárny. Helsinky jsou úchvatné město, na jehož prozkoumání jsme bohužel měli málo času, i když by asi sotva stačil týden, líbilo se nám tam ale ze všech severských měst nejvíc. Absolvovali jsme i turistickou kanceláří doporučovanou okružní jízdu městem a tak to všechno viděli za hodinu doslova ... z jedoucí tramvaje.

Ve dvanáct jsme zváni (za naše) na oběd a doprovázeni pracovníky univerzitní hvězdárny, kteří využívají příležitosti a zahlcují nás otázkami, na které nestíháme odpovídat. Po obědě se situace obrací a při prohlídce historické observatoře, ve které sídlí teoretický ústav se ptáme zase my.

Helsinkská hvězdárna je 170 let stará a vznikla u přístavu kvůli přesnému měření času, aby obchodní lodě vyrážely na cestu včas. Dalekohledy v hlavní budově jsou otočné jen podle jedné osy a hlídaly na tomhle pracovišti průchod hvězdy poledníkem. Ještě nám ukazují historické dalekohledy v obou kopulích, přičemž se dozvídáme, že Argelanderin, jež vymyslel a po němž jsou pojmenovány dodnes používané odhadní stupně u proměnných hvězd, pracoval zde u dalekohledu s dřevěným tubusem, k němuž vede nádherná neméně dřevěná chodba:

Dnes tam pracuje teoretické oddělení katedry fyziky univerzity v Helsinkách. Hlavně se zabývají RTG zdroji a v blízké budoucnosti budou spolupracovat na zpracovávání dat z družice INTEGRAL. Pořizujeme ještě skupinové foto společně s pracovníky hvězdárny a loučíme se s tamním příjemným prostředím.

Poté krátce procházíme Helsinky, je to skutečně nádherné město a loučíme se s Jirkou, jenž na rozdíl od nás bude doma ještě tentýž večer a odjíždíme do Turku nalodit se na náš jedenáctihodinový noční trajekt do Stockholmu.

Vyrážíme v 9 hodin večer a je to skutečně vypečená lodička (však se také jmenovala Isabella). Dostala nás všechny, i když se na první pohled nezdála. Skandinávské země mají přísnou prohibici, neuvěřitelné daně na alkohol a cigarety a i potom zavedený přídělový systém. Dostali jsme palubenku a v TaxFree obchodu (bez té daně, ale i tak daleko dražší než u nás) na trajektu bylo možno s sebou koupit jen omezené množství vína, piva i tvrdého alkoholu. Pokud jste vyčerpali limit, nekoupili jste. Ale restauracích za plavby nalévali bez omezení. Skandinávské země jsou ale na alkohol obecně strašně drahé, extrém je prý na Islandu, kde dáte za pivo v přepočtu okolo 300 Kč, ani ten trajekt se z hlediska cen pro nás lidovým zrovna nestal.

 Těsně po vyplutí se otevřely brány bufetu, kde za fixní částku mohl člověk jíst asi tři hodiny a nahrnula se tam snad celá loď a poté se všichni odebrali do obchodů a zmíněných restaurací a zábavních podniků, až v jedenáct hodin nebylo na lodi střízlivého člověka. S vědomím, že používám značně umírněné výrazy a s omluvou všem, kteří vědí, jak tvrdě odlišný byl skutečný stav musím napsat, že skutečně všichni byli ožralí jako hovada, s výjimkou personálu. My jsme ze začátku vyplašeně koukali a jen tak ochutnávali, ale poté jsme se zapojili do víru nočního života a kupříkladu já jsem poté po trajektu ve tři ráno hledal telefon (který jsem na sedmé palubě následně skutečně i našel, takže vidíte, že u nás pravidlo - všichni zlinkovaní - má onu příslovečnou výjimku) a Pavel hledá igelitovou tašku s bundou a čepicí dodnes.

27.9.
Ráno se budíme sirénou oznamující vykládání nákladu a v neuvěřitelném spěchu hledáme naše auta (ten chvat se na té igelitce asi nepodepsal, nepamatuji se, že by na kritickém místě v pozdním večeru byla), některým i tak ujíždíme, nestíhají a vycházejí vchodem pro pěší (Milan), ale nakonec se všichni scházíme a vyrážíme na další večerní (tentokrát jen čtyřhodinový) trajekt z Trelleborgu do Sasnitz. Z celodenní jízdy si toho pamatujeme jen málo, kupodivu ani Jakub, který cestou z trajektu řídil, protože se z nás asi nejvíce vyspal, si z prvních 500 km nepamatuje nic. Dáváme si skrovnou večeři před naloděním na pro nás poslední trajekt a během cesty vidíme nádherný západ Slunce do moře. Po přiražení ke břehu vyrážíme rovnou přímo do Čech.

Vím, že ještě v noci v polospánku jsem po probuzení na kousku cesty nabídl své navigační schopnosti a cesta mi připomínala noční můru ještě než jsme se rozjeli, neboť na mapě značená cesta vůbec neexistovala, naopak zde byly jiné, které ale neznala ani mapa papírová, ani ta integrovaná do GPS a když posléze nacházíme zcela novou dálnici, podle GPS projíždíme poli, loukami a lesem.

Oficiální rozlučku uspořádáváme na české straně hraničního přechodu, a v 7 hodin ráno přijíždíme do Prahy. Pro některé je to konec cesty, já nasedám na vlak a dopravuji se domů do Rokycan, kde se po trojúhelníku lednička, koupelna, postel odevzdávám milosrdnému bezvědomí. Jsem vděčný Jakubovi, že převzal na posledním úseku cesty největší břímě řízení, takže jsem se přece jen trochu prospal a následující dvě noci po sobě jsem schopen úspěšně odpozorovat dva tečné zákryty, pořádané naší západočeskou pobočkou ČAS.

Myslím, že celá akce se prostě podařila a to, co jsme viděli, je zpracováno na těchto stránkách k vidění. Z hlediska vědeckého byla tato expedice úspěšným střípkem v moři jiných informací o formách blízkozemního plazmatu či konkrétně polárních září, ale z hlediska osobních zážitků určitě tvořila pro řadu účastníků nezapomenutelnou zkušenost. Jestli se Vám někdy naskytne příležitost vypravit se na daleký sever a strávit tam nějakou klidnou noc, doporučuji pár minut obětovat a vyběhnout ven, polární záře zcela určitě stojí za to.