Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie. Vydavatel: AGA (Aldebaran Group for Astrophysics) Číslo 26 – vyšlo 18. srpna, ročník 21 (2023) © Copyright Aldebaran Group for Astrophysics Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno. ISSN: 1214-1674, Email: bulletin@aldebaran.cz

26/2023

Konec vesmírné soběstačnosti Evropy

Aleš Zapadlo

Po téměř třiceti letech služby proběhl dne 6. července 2023 poslední start rakety Ariane 5Ariane – nosná raketa využívaná Evropskou kosmickou agenturou. Její název pochází z francouzského přepisu jména mytologické postavy Ariadne. Nosič byl vyvíjen od 70. let dvacátého století. První úspěšný start Ariane 1 proběhl v roce 1979. Poslední využívaná varianta je nosič Ariane 5 ECA s výškou 59 metrů, průměrem 5,4 metru, celkovou hmotností 770 tun a užitečným nákladem 10 tun. Tento nosič vynesl na orbitu například dalekohled Jamese Webba. Poslední start rakety proběhl 6. července 2023. Připravuje se další verze rakety, Ariane 6. Starty probíhají z kos­mod­ro­mu Guyanského kosmického centra v blízkosti Kourou ve Francouzské Guyaně. Evropské kosmické agentury (ESAESA – European Space Agency, Evropská kosmická agentura. ESA spojuje úsilí 18 evropských zemí na poli kosmického výzkumu. Centrální sídlo je v Paříži, pobočky jsou v mnoha členských zemích. ESA byla založena v roce 1964 jako přímý následovník organizací ESRO a ELDO. Nejznámější nosnou raketou využívanou ESA je Ariane. Česká republika vstoupila do ESA v listopadu 2008.). Mise s číslem VA 261, startující z Francouzské GuyanyGuyanské kosmické centrum – kosmodrom Evropské kosmické agentury nacházející se v blízkosti městečka Kourou ve Francouzské Guyaně v Jižní Americe. Kosmodrom má velmi výhodnou polohu v blízkosti rovníku, startující rakety totiž získají v okamžiku startu bez jakéhokoli paliva oběžnou rychlost Země v daném místě (zde 460 m/s), která je na rovníku nejvyšší. Kosmodrom leží přibližně 500 km severně od rovníku na 5° 8' severní šířky a funguje od roku 1968. V současnosti se zde nachází pět odpalovacích ramp a montážní hala., vynesla na geostacionární orbitu dva satelity – německý telekomunikační satelit a francouzský vojenský satelit. Během svého života dosáhla Ariane 5 úctyhodných 117 startů, z toho pouze 5 skončilo neúspěchem, což ji řadí mezi jednu z nejspolehlivějších raket, které kdy byly vytvořeny. I přes veškeré úspěchy se Evropa jejím posledním startem dostává do těžké situace.

Start rakety Ariane 5, při němž byl do vesmíru vynesen Vesmírný dalekohled
Jamese Webba. Zdroj: ESA, CNES, Arianespace.

ESA – European Space Agency, Evropská kosmická agentura. ESA spojuje úsilí 18 evropských zemí na poli kosmického výzkumu. Centrální sídlo je v Paříži, pobočky jsou v mnoha členských zemích. ESA byla založena v roce 1964 jako přímý následovník organizací ESRO a ELDO. Nejznámější nosnou raketou využívanou ESA je Ariane. Česká republika vstoupila do ESA v listopadu 2008. Guyanské kosmické centrum – kosmodrom Evropské kosmické agentury nacházející se v blízkosti městečka Kourou ve Francouzské Guyaně v Jižní Americe. Kosmodrom má velmi výhodnou polohu v blízkosti rovníku, startující rakety totiž získají v okamžiku startu bez jakéhokoli paliva oběžnou rychlost Země v daném místě (zde 460 m/s), která je na rovníku nejvyšší. Kosmodrom leží přibližně 500 km severně od rovníku na 5° 8' severní šířky a funguje od roku 1968. V současnosti se zde nachází pět odpalovacích ramp a montážní hala. Ariane – nosná raketa využívaná Evropskou kosmickou agenturou. Její název pochází z francouzského přepisu jména mytologické postavy Ariadne. Nosič byl vyvíjen od 70. let dvacátého století. První úspěšný start Ariane 1 proběhl v roce 1979. Poslední využívaná varianta je nosič Ariane 5 ECA s výškou 59 metrů, průměrem 5,4 metru, celkovou hmotností 770 tun a užitečným nákladem 10 tun. Tento nosič vynesl na orbitu například dalekohled Jamese Webba. Poslední start rakety proběhl 6. července 2023. Připravuje se další verze rakety, Ariane 6. Starty probíhají z kos­mod­ro­mu Guyanského kosmického centra v blízkosti Kourou ve Francouzské Guyaně.

Dědictví Ariane 4

Ariane 5 je následovníkem Ariane 4, která sloužila v letech 1988 až 2003. Dle ESAESA – European Space Agency, Evropská kosmická agentura. ESA spojuje úsilí 18 evropských zemí na poli kosmického výzkumu. Centrální sídlo je v Paříži, pobočky jsou v mnoha členských zemích. ESA byla založena v roce 1964 jako přímý následovník organizací ESRO a ELDO. Nejznámější nosnou raketou využívanou ESA je Ariane. Česká republika vstoupila do ESA v listopadu 2008. během své existence Ariane 4 vynášela přibližně 50 % komerčních satelitů. Při plné konfiguraci čtyř boosterůBooster – přídavný raketový motor. Zpravidla je takových motorů několik a jsou umístěny na bocích rakety. Pokud je booster na pevná paliva, označuje se zkratkou SRB (Solid Rocket Booster). Po vyhoření se boostery oddělí od trupu rakety. dokázala vynést až 4 900 kg na GTOGTO – Geostationary/Geosynchronous Transfer Orbit, eliptická geostacionární přechodová oběžná dráha, umožňující v nejvzdálenějším bodě drobnou úpravou dosáhnout tzv. geostacionární dráhy, kdy družice „visí“ nad stejným bodem na Zemi. Příkladem je družice Astra sloužící pro přenos televizního signálu.. Ariane 4 poháněla čtveřice motorů Viking V, jejichž první verze pocházela už z roku 1965, ačkoliv byl od doby návrhu podstatně vylepšen. Viking V běží na hypergolickéHypergolická reakce – extrémně rychlá chemická reakce, při níž se uvolní takové množství tepla, že k zažehnutí chemického hoření dojde už při prvním kontaktu obou složek. Obvykle jde o palivo a okysličovadlo. Reakce se využívá například v raketových motorech. směsi paliva (látky co se při kontaktu samy vznítí) – derivátu hydrazinu (UDMHUDMH – zkratka pro Unsymmetrical DiMethyl­Hydrazine, česky asymetrický dimetylhydrazin H₂NN(CH₃)₂. Jde o palivo využívané v kombinaci s vhodným okysličovadlem v některých raketových motorech. Tato bezbarvá kapalina páchne po rybách a je štiplavá jako čpavek., viz AB 29/2021) s tetraoxidem dusičitým. Hypergolická paliva si v začátcích vesmírných programů získala značnou oblibu díky několika klíčovým vlastnostem:

Hypergolická paliva jsou extrémně toxická, korozívní a poskytují menší specifický impulzSpecifický impulz – poměr tahu raketového motoru k množství spotřebovaného paliva za jednotku času. Tato veličina udává, jaký tah dokáže motor vyvinout po dobu jedné sekundy při spotřebování jednoho kilogramu paliva. Vyjadřuje efektivitu raketových a proudových motorů. Rozměr specifického impulzu je N·s/kg. Tah motoru se udává buď v newtonech, nebo ve starších jednotkách – kilopondech. Raketové motory mají menší specifický impulz než motory proudové, protože se do pracovní látky započítává i hmotnost okysličovadla, které vozí s sebou. Ve starší a anglosaské literatuře se specifický impulz vztahuje na normální tíhové zrychlení (jeho hodnota je vydělena g) a jeho jednotkou je sekunda. (hodnota udávající, jak efektivně raketový motor přeměňuje palivo na tah) než lehčí paliva (například kapalný kyslík a vysoce kvalitní petrolej nebo vodík). Jak rostl výkon motorů a výkonové zisky jen z jejich optimalizací se už příliš nezvětšovaly, raketoví inženýři čím dál častěji volili paliva s větším potenciálem než ta hypergolická. Ariane 4 byla poslední „velkou“ raketou využívající pro svůj první stupeň hypergolická paliva.

Relativně nezvyklé bylo využití boosterů na kapalné palivo a dle požadavků mise jejich kombinování s boosteryBooster – přídavný raketový motor. Zpravidla je takových motorů několik a jsou umístěny na bocích rakety. Pokud je booster na pevná paliva, označuje se zkratkou SRB (Solid Rocket Booster). Po vyhoření se boostery oddělí od trupu rakety. na palivo pevné. Ariane 4 měla dokonce tři stupně – druhý byl poháněn jedním motorem Viking IV, opět na hypergolickáHypergolická reakce – extrémně rychlá chemická reakce, při níž se uvolní takové množství tepla, že k zažehnutí chemického hoření dojde už při prvním kontaktu obou složek. Obvykle jde o palivo a okysličovadlo. Reakce se využívá například v raketových motorech. paliva, třetí motorem HM7B na osvědčená kryogenní paliva poskytující lepší specifický impulz – kapalný kyslík a vodík. Vyšší účinnost měla nicméně i své nevýhody – nebylo možné motor znovu zažehnout pro případnou korekci trajektorie, tudíž raketa nebyla schopná urychlit dva různé náklady na dvě různé dráhy.

Fotografie ze startu Ariane 44LP (vůbec první start Ariane 4 ze dne 15 června 1988). Druhá čtyřka v názvu značí počet boosterů, „L“ že jsou dva na kapalné palivo (Liquide, ty větší), „P“ na pevné palivo (Poudre, ty menší, čoudící). Za povšimnutí stojí velmi toxický červený dým tetraoxidu dusičitého. Zdroj: ESA.

Skok k Ariane 5

Přechod od Ariane 4 k Ariane 5 byl ve znamení zjednodušení a zlevnění. Upustilo se od čtyř motorů Viking V, místo kterých byl namontován pouze jeden kryogenní motor Vulcain 2 na kapalný kyslík a kapalný vodík. Protože kyslík i vodík mají značně menší hustotu než hypergolickáHypergolická reakce – extrémně rychlá chemická reakce, při níž se uvolní takové množství tepla, že k zažehnutí chemického hoření dojde už při prvním kontaktu obou složek. Obvykle jde o palivo a okysličovadlo. Reakce se využívá například v raketových motorech. paliva, trup rakety se oproti Ariane 4 viditelně rozšířil, aby měl dostatečný objem pro lehčí paliva. Zajímavostí je, že hlavní motor Vulcain 2 poskytuje při startu pouze 8 % celkového tahu rakety – zbylých 92 % dodávají dva mohutné boostery. I zde proběhlo zjednodušení (a pravděpodobně i zlevnění), jelikož oproti Ariane 4 jsou boostery na tuhé palivo, podobně jako měl například raketoplánRaketoplán – Space Shuttle (oficiálně Space Transportation System) byl americký pilotovaný kosmický letoun provozovaný pro lety do vesmíru agenturou NASA. Firma Rockwell International Space Systems Group (nyní Boeing North American) raketoplán vyprojektovala a postavila pět plně provozuschopných exemplářů. První let proběhl v roce 1981. Raketoplán startoval za pomoci nosné rakety, samostatně se pohyboval ve vesmíru a samostatně přistával. Lety byly řízeny z Johnsonova kosmického střediska v texaském Houstonu. Lety raketoplánu byly ukončeny v roce 2011. Obdobný sovětský projekt raketoplánu Buran nebyl dokončen, došlo k jedinému startu v roce 1988.. Tyto motory dokáží mírně měnit směr tahu, tudíž pomáhají řídit raketu v letu. Po jejich vyhoření, přibližně 132 sekund od startu, jsou pomocí pyrotechniky odděleny od trupu rakety, a pokud to profil mise dovoluje, snesou se bezpečně na padáku do moře, odkud mohou být vyzvednuty. Zachráněné motory nejsou znovu využity, pouze slouží ke zjištění, zda během letu proběhlo hoření dle očekávání.

Start VA 259 rakety Ariane 5, který 22. prosince vynesl mj. evropskou
meteorologickou družici EUMETSAT. Zdroj: ESA, Arianespace.

Díky výkonnějším boosterům a efektivnějšímu motoru Vulcain 2 ubyl oproti Ariane 4 jeden stupeň – Ariane 5 má pouze dva. Druhý stupeň byl nezvykle modulární: První konfigurace obsahovala motor Aestus na hypergolická paliva, umožňující opětovné zapálení. Této vlastnosti se využívalo při letech s tzv. automatickým transportním prostředkem ATV (Automatic Transfer Vehicle) k Mezinárodní kosmické staniciISS – International Space Station, mezinárodní vesmírná stanice. Od roku 1993 je společným projektem americké NASA, Ruska, Kanady, evropských států sdružených v kosmické agentuře ESA a Japonska. První modul byl vynesen v roce 1998, první posádka na stanici byla v roce 2000. V roce 2008 byl k ISS připojen evropský výzkumný modul Columbus. V roce 2011 byl instalován víceúčelový americký modul Leonardo a v roce 2021 zatím poslední ruský modul Nauka. V roce 2011 letěl k ISS poslední raketoplán. Od té doby zajišťují styk se stanicí lety ruských lodí Sojuz, v poslední době se přidaly lodi Crew Dragon soukromé společnosti SpaceX. Na ISS operuje stálá posádka., kde bylo potřeba několik zážehů druhého stupně pro dosažení správné orbity s ATV a následné opuštění orbity.

Druhá konfigurace vyměnila hypergolický druhý stupeň zpět za efektivnější kryogenní stupeň s motorem využívajícím kapalný kyslík a vodík. Jednalo se o vyzkoušený motor HM7B, dříve používaný na Ariane 4 jako třetí stupeň. V této konfiguraci, s názvem ECA (Evolution Cryotechnique type A, kryogenická evoluce typu A), odletěla Ariane 5 největší počet misí a dopravovala jeden až dva satelity převážně na geostacionární orbituGSO – dráha, na které je perioda oběhu družice kolem Země (vzhledem ke hvězdám) stejná jako rotační perioda Země. Družice se pro pozorovatele na určitém místě zeměkoule bude vracet na stejné místo na obloze vždy ve stejný čas (odsud pochází název geosynchronní). Její dráha na obloze připomíná tvarem číslici 8. Speciálním případem je geostacionární dráha, která je kruhová a má nulový sklon. Její výška nad povrchem Země je 35 800 km a družice se pozorovateli jeví na obloze jakoby nehybná..

Porovnáme-li Ariane 4 a 5, provedené změny značně vylepšily parametry rakety – zatímco Ariane 4 zvládla na geostacionární přechodovou dráhu (GTOGTO – Geostationary/Geosynchronous Transfer Orbit, eliptická geostacionární přechodová oběžná dráha, umožňující v nejvzdálenějším bodě drobnou úpravou dosáhnout tzv. geostacionární dráhy, kdy družice „visí“ nad stejným bodem na Zemi. Příkladem je družice Astra sloužící pro přenos televizního signálu.) vynést maximálně 4,3 tuny, Ariane 5 překonala tuto hodnotu více než dvakrát – rekord je přes 11 tun. I cenu za kilogram se podařilo významně snížit. Start Ariane 4 stál v přepočtu na dnešní hodnotu 150 milionů dolarů, což je při maximální hmotnosti nákladu 34 tisíc dolarů za kilogram. Ariane 5 vychází lépe – při nejvyšším odhadu ceny za start, 278 milionů dolarů je cena za kilogram přibližně 24 tisíc dolarů. Ačkoliv cena je velmi důležitý faktor, samotná možnost vynést takto velké, těžké a komplexní satelity je strategicky i ekonomicky nesmírně cenná.

ATV-001 Jules Verne – první trasportní prostředek ATV, vynesený Ariane 5,
který zadokoval k ISS. Zdroj: ESA.

Pohled na druhý stupeň s uchyceným HM7B motorem na kapalný kyslík a vodík,
mise číslo VA-249. Zdroj: P. Baudon, ESA, CNES, Arianespace.

Úspěchy Ariane 5

Ariane 5 se do historie zapsala jako jedna z nejspolehlivějších raket, které kdy byly vytvořeny. Během své doby života vynesla obrovské množství přelomových satelitů a sbírala rekordy jeden za druhým za nejtěžší vynesený náklad. Pro tyto přednosti byla vybrána pro vynesení nejdražšího vesmírného přístoje v historii – Vesmírného dalekohledu Jamese WebbaJWST – James Webb Space Telescope, vesmírný dalekohled Jamese Webba, následovník Hubblova dalekohledu připravený třemi kosmickými agenturami: americkou NASA, evropskou ESA a kanadskou CSA. Dalekohled vynesla do vesmíru evropská nosná raketa Ariane na konci roku 2021. Je umístěn v Lagrangeově bodě L2 soustavy Země-Slunce. Průměr segmentovaného zrcadla je 6,5 m. Dalekohled je pojmenován po řediteli NASA, který Ameriku úspěšně dovedl k přistání na Měsíci. Dalekohled Jamese Webba je určený primárně pro pozorování v infračerveném oboru. za přibližně 10 miliard dolarů. Z důvodu obrovského významu i ceny dalekohledu byly pro nosnou raketu Ariane zvoleny díly, které v předletových testech vykazovaly nejlepší vlastnosti. Manažer programu Ariane 5, Rudiger Albat, dokonce pronesl „Byl to jeden z nejlepších motorů Vulcain, které jsme kdy postavili“. Preciznost se vyplatila – let proběhl dle NASA „bezchybně“ a díky přesnosti Ariane 5 nemusel dalekohled provádět při cestě do Lagrangeova bodu L2Lagrangeovy body – pět bodů v sousedství dvou obíhajících hmotných těles, ve kterých je gravitační a odstředivá síla vyrovnána. Polohu těchto bodů poprvé vypočítal italsko-francouzský matematik Joseph-Louis Lagrange. Velmi výhodné je například umístění sond určených k pozorování vzdáleného vesmíru do Lagrangeova bodu L2 soustavy Země-Slunce, který je vzdálený od Země 1 500 000 km ve směru od Slunce (WMAP, Planck, Herschel). Naopak, do bodu L1 soustavy Země-Slunce se umísťují sondy určené pro monitorování Slunce (například SOHO). Lagrangeův bod L3 soustavy Země-Slunce leží opačné straně Slunce, nepatrně dále, než je oběžná dráha Země. Body L4 a L5 neleží na spojnici obou těles, ale tvoří s nimi rovnostranné trojúhelníky., odkud pozoruje, velké korekce dráhy. Ušetřené palivo zdvojnásobilo očekávanou životnost dalekohledu z deseti na dvacet let.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba je v čisté komoře připravován
k umístění do Ariane 5. Zdroj: Chris Gunn, NASA.

Nehezké vyhlídky do budoucna

Poslední start Ariane 5 dne 6. července 2023 znamenal pro Evropu relativní konec vesmírné soběstačnosti – jediná další raketa stále ve službě, Vega-C, je schopná na eliptickou orbitu vynést přibližně dvě tuny. Zanedbáme-li rozdílné orbity, jedná se tedy o zaokrouhleně jednu pětinu nosnosti Ariane 5, což pro velké satelity není dostatečné. Další možností byl ruský Sojuz 2 startující taktéž z Francouzské Guyany, nicméně od začátku ruské invaze na Ukrajinu byly veškeré lety zrušeny.

V roce 2014 začal vývoj Ariane 6, s hlavním důrazem kladeným na poloviční cenu startu oproti Ariane 5. Po mnoha odkladech je první let Ariane 6 plánován na rok 2024. Zde je nutné dát data do souvislosti – v prosinci 2015 poprvé vynesl Falcon 9 společnosti SpaceXSpaceX – Space Exploration Technologies Corporation, soukromá technologická společnost působící v aerokosmickém průmyslu. Byla založena Elonem Muskem v roce 2002, z peněz za prodej jeho podílu v systému PayPal. V současné době provozuje rakety Falcon 9 a Falcon Heavy. Raketa Falcon 9 se v dubnu 2020 stala raketou s nejvyšším počtem startů v aktivní službě (84 startů). Na tomto postu vystřídala raketu Atlas V (83 startů). SpaceX také provozovala kosmickou loď Dragon, která v rámci první fáze programu CRS (Commercial Resupply Services (CRS) dovážela zásoby k ISS. Celkem došlo k 20 misím, ze kterých 19 bylo úspěšných. Vylepšená verze této lodi Dragon 2 bude dopravovat nejen zásoby (druhá fáze programu CRS), ale i astronauty na ISS v rámci programu Commercial Crew Program. K prvnímu letu s lidskou posádkou by mělo dojít 27. května 2020. V rámci programu Artemis, bude zásobovací loď Dragon XL dopravovat zásoby k lunární stanici Gateway. V současné době SpaceX pracuje na svém ambiciózním projektu s názvem Starship, který, pokud bude úspěšný, se stane prvním zcela znovu použitelným raketovým nosičem, jehož upravený první stupeň (také pojmenovaný Starship) v rámci programu Human Landing System bude pravděpodobným přistávacím modulem pro program Artemis. náklad na oběžnou dráhu a zpět přistál na Zemi. Tento přelomový okamžik se stal začátkem éry opětovně využitelných raket. V současnosti(červenec 2023) je první stupeň Falconu 9 certifikován na maximálně 15 startů, nicméně SpaceX plánuje tento limit zvýšit až na 100. V roce 2012 začal SpaceX vývoj super-těžké rakety Starship, nejsilnější kdy postavené rakety, jejíž první (Super Heavy) i druhý stupeň (Starship) několikrát letěly jak odděleně, tak dohromady.

Umělecké ztvárnění Ariane 6 s Vegou-C. Zdroj: ESA.

Zde je kontrast filozofií mezi tzv. „Old Space“ (staré vesmírné společnosti; NASA, ESA) a „New Space“ (nové komerční vesmírné společnosti; například SpaceX) nejzřejmější. Zaběhlé společnosti mají ohromnou averzi k riziku, neboť selhání může znamenat politicky motivované škrty rozpočtu, a tím dochází k brzdění potřebných inovací. Příkladem další rakety s podobně nešťastnou budoucností je SLSSLS – Space Launch System. Raketa vesmírné agentury NASA, která by měla do kosmického prostoru vynášet materiál i kosmonauty. První verze by měla mít nosnost 70 tun, později 105 tun a nakonec 130 tun. Počítá se s ní při dopravě astronautů k Měsíci. První testovací start bez posádky se uskutečnil v listopadu 2022. americké NASANASA – National Aeronautics and Space Administration, americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, byl založen prezidentem Eisenhowerem 29. července 1958. Jde o instituci zodpovědnou za kosmický program USA a dlouhodobý civilní i vojenský výzkum vesmíru. K nejznámějším projektům patří mise Apollo, která v roce 1969 vyvrcholila přistáním člověka na Měsíci, mise Pioneer, Voyager, Mars Global Surveyor a dlouhá řada dalších.. Původně se plánovalo opětovné využití existujících technologií z raketoplánů, nicméně i přesto stál její vývoj přibližně desetinásobek dosavadního rozpočtu lodi Starship (27 miliard dolarů) a přitom je pouze na jedno použití. Jestliže se SpaceX podaří vyvíjet Starship stejným tempem jako doposud, je nepravděpodobné že SLS s cenovkou 2 miliardy dolarů za start čeká mnoho letů. Tudíž jak Ariane 6, tak SLS budou v den svého prvního letu technologicky zastaralé. Dlouhé roky vývoje v kombinaci s nemožností raketu znovu využít ji nevyhnutelně činí dražší než Falcon 9 – cena Falconu 9 je 67 milionů dolarů; odhadovaná cena Ariane 6 je podle konfigurace mezi 80 a 130 miliony dolarů, bez možnosti jejího opětovného využití.

V tomto bulletinu jsme se věnovali pouze raketovému průmyslu na Západě, ale není možné zapomenout také na Východ. Čína potichu staví svou vesmírnou stanici pomocí raket z rodiny Dlouhý pochodDlouhý pochod – řada nosných raket vyvíjených Čínskou lidovou republikou. Anglický název je Long March, český přepis Čchang-čeng. Poprvé byla raketa využita k vynesení družice na oběžnou dráhu v roce 1970. Do dubna 2020 se uskutečnilo 330 startů této nosné rakety. a s novými návrhy, jak je již zvykem, se „inspirovala“ nosnými raketami Falcon 9 a Starship společnosti SpaceX. I v Jižní Koreji si vláda dala za cíl následovat úspěchy SpaceX a postupně přenechá dopravu satelitů do vesmíru soukromým společnostem, kterým poskytne hlavní technologie rakety Nuri.

*  *  * 

Na závěr zmiňme shrnutí evropské situace generálním ředitelem ESA Josefem Aschbacherem, který volně přeloženo napsal [20]:

„SpaceX nesporně změnil paradigma na trhu s nosnými raketami tak, jak ho známe. Se spolehlivostí Falconu 9 a fascinujícími vyhlídkami Starshipu pokračuje SpaceX v naprostém přeformulovávání přístupu světa k cestám do vesmíru a přitom překračuje všechny hranice dříve považované za nemožné. Až bude Starship úspěšný, bude vynášet náklady kolem sto tun na nízkou oběžnou dráhu Země (LEOLEO – Low Earth Orbit, nízká oběžná dráha, na které krouží družice kolem Země ve výšce od cca 200 km do 2 000 km. Oběžná doba je od 84 do 127 minut. V této výšce již není takový odpor vzduchu, aby způsobil rychlý pokles výšky.) a zároveň sníží na desetinu náklady na start. Falcon 9 plánuje v roce 2023 uskutečnit 100 startů.

Na druhé straně se Evropa dnes nachází v akutní krizi s nosnými raketami, má (byť dočasnou) mezeru ve vlastním přístupu do vesmíru a nemá žádnou skutečnou vizi nosných raket po roce 2030. Naštěstí pro nás nás skutečná krize nutí upřímně se zamyslet nad příčinami a rozhodnutími, která nás sem přivedla, vyvodit z nich následná a nezbytně bolestná ponaučení a vyjít z ní silnější než dříve. Odolnější, chytřejší a prozíravější.“

Odkazy