Franck, James
(1882–1964)
Americký fyzik německého původu, který se v roce 1925 podělil s Gustavem Hertzem o Nobelovu cenu za fyziku. Cenu dostali za výzkum v oblasti excitace a ionizace atomů při jejich ostřelování elektrony. Díky tomu také ověřili kvantovou povahu přeměny energie.
Franck studoval na universitách v Heidelbergu a v Berlíně, kde v roce 1906 získal doktorát. Během 1. světové války sloužil v německé armádě. Spolu s Hertzem pracovali na objevech, za které dostali Nobelovu cenu, v letech 1912 až 1914 na Berlínské univerzitě. Vědci sledovali přeměny energie při srážkách atomů rtuti s elektrony, kterými tyto atomy ostřelovali. Objevili, že elektrony s nedostatečnou kinetickou energií se od atomů jednoduše odrazí, zatímco elektrony s vyšší kinetickou energií při srážce předají atomu energii rovnu 4,9 eV. Pokud je kinetická energie elektronu mnohem vyšší než 4,9 eV, atom rtuti stejně pohltí pouze energii 4,9 eV. Pokusy obou vědců dokazují Niels Bohrovu teorii, která říká, že atom může pohlcovat energii pouze v přesných, určitých množstvích, tzv. kvantech.
Franck byl jmenován profesorem fyziky na univerzitě v Gőttingenu v roce 1920. Na protest proti nacistické politice rezignoval na tento post a v roce 1933 odešel do Dánska. V roce 1935 přijel do Spojených států, kde byl jmenován profesorem na univerzitě Johna Hopkinse v Baltimoru. O tři roky později získal profesuru v oboru fyzikální chemie na universitě v Chicagu.
Franck dále zkoumal fotochemii a atomovou fyziku včetně stanovení spektra energie uvolněné při disociaci molekul. Během 2. světové války pracoval na projektu Manhattan, který měl za úkol vyrobit atomovou bombu. Franck se stal vedoucím skupiny vědců, kteří se snažili zabránit svržení atomové bomby na japonská města. Místo toho navrhovali nechat bombu vybuchnout na neobydleném místě tak, aby jen ukázali její sílu japonské vládě.
