Müller, Karl Alex
(1927)
Švýcarský fyzik a spoludržitel Nobelovy ceny za fyziku pro rok 1987 za objev keramických materiálů na bázi oxidů mědi, které se stávají supravodivé při teplotách vyšších než 100 K. Tyto teploty lze dosáhnout v běžně dostupném kapalném dusíku, proto se uvedený jev nazývá vysokoteplotní supravodivost. Spolunositelem ceny je Müllerův doktorandský student Johannes Bednorz.
Müller se narodil ve Švýcarsku. Vystudoval Švýcarský federální ústav techniky, kde v roce 1958 získal titul PhD. Po několik let pracoval v Battelleho ústavu v Ženevě a v roce 1963 přešel do výzkumných laboratoří IBM blízko Zürichu ve Švýcarsku, kde strávil svou zbylou kariéru. Müller také působil na fakultě univerzity v Curychu.
Supravodivost při teplotách v blízkosti absolutní nuly byla objevena v roce 1911 fyzikem Heike Kamerlinghem Onnesem. V roce 1970 se ukázalo, že materiál obsahující oxid niobu je supravodivý při teplotě 23 K (−250 °C). Dlouho se tato teplota považovala za nejvyšší možnou teplotu supravodivých materiálů. Na masivní prosazení v průmyslu šlo stále o velmi nízkou teplotu. Systematickým testováním oxidů niklu a mědi přišli Bednorz s Müllerem v roce 1986 na keramické materiály obsahující oxidy s atomy mědi, bária a lanthanu, které mají supravodivé vlastnosti při teplotě vyšší než 100 K, tj. získávají supravodivé vlastnosti již při teplotách běžně dostupného kapalného dusíku. Tento jev byl nazván vysokoteplotní supravodivost. Supravodivé materiály se užívají pro vědecké a lékařské účely, mají značné uplatnění v elektronice a při skladování a přenosu elektrické energie.
