| |
Švýcarsko 2004
pokračování
7. DEN, čtvrtek 8.
července 2004
Vstáváme v devět. Při vydatné nutelové snídani sčítáme škody napáchané
noční bouří. Toto vyhodnocování lze shrnout strohým vyjádřením jednoho z
účastníků výletu: „Jé, Peťka má zlámanou tyčku, hurá!“. Po odjezdu z
nocležiště zjišťujeme, že silnice pod námi je neprůjezdná, jelikož se po
ní sváží dřevo. Objížďka nás přivádí na konec vesničky Unterstock (kde
tato silnice končí) a dále klikatou lesní cestou. Nebýt „bludného“ a „brücknerovitého“
Holanďana (chro-echt-chro-chro), bloudili bychom po zdejších
komunikacích snad ještě teď. Na křižovatce s hlavní silnicí chrochtající
"Brückner" vystupuje z auta a směruje nás na Sustenpass. Na další
křižovatce se s námi loučí ve velkém stylu (houkáme na sebe jak
blázni!). V 11 hodin projíždíme zamrzlým Sustenpassem a ani pořádně
nezastavujeme (fotíme jenom ňákej koniklec). Někdy kolem jedné odpoledne
zastavujeme v Andermattu. Je pěkně hnusně, cedí jak z konve. Sušíme se v
místním HUDY sportu (ceny nejsou moc odlišný od těch našich, třeba
takový kartuše s plynem jsou stejně drahý). Tom, teoreticky znalý
místních poměrů, nás táhne k nádraží do jakéhosi muzea se sbírkou
alpských nerostů. Má to jedinej háček – je to úplně na druhý straně vsi,
než máme auto (parkujeme u pumpy směrem na Gletsch). Muzeum otvírá až za
čtvrt hoďky (ve 14:00), a tak ještě jdeme na blízké nádraží. Peťka je
totiž nucen "okusit" hajzl, za což musí vysolit půl šitu (pro
neznalé: navštívil toaletu a stálo ho to 50 rappů). A při té
příležitosti stíhá vybrakovat všechny prospekty z informačních stojanů v
okolí. Sbírka v muzeu je tak trochu naprd (napsali jsme to i do pamětní
knihy, samozřejmě česky). Při cestě zpět do auta stále cedí. Tomíkovi
celá ves čumí na herpes. A Peťkovi vypadávaj z podpaží prospekty. V
centru nakupujeme desítky pohledů a známek a další dobrou hodinu na ně
píšeme kdejaká moudra (když píšeme adresy, tlemíme se „magorskejm“
titulům Filipa a Jirky, ale zároveň truchlíme, protože za dva měsíce je
budeme mít taky…). Za vytrvalého deště přejíždíme do Disentisu (16–17
hod.) a zastavujeme v našem oblíbeném kempu u vody. První, recepcí
přidělené místo, se nám nezdá – je příliš kamenité a svažité. Po našich
protestech dostáváme novej a mnohem lepší plac (odtud pozorujeme, jak
naše původní nehostinné místo obsazují nějací Holanďani a mají stejný
problémy se zapícháváním kolíků, jako jsme měli my). Jelikož nám „pán
bůh vytrvale chčije na hlavu“, schováváme se v autě. Dlouhou chvíli si
zkracujeme drbama o všem možnym. Při této aktivitě se Tom tak tlemí, že
se mu roztahuje herpes zalepenej flastrem (vypadá trochu jako Hitler) a
pěkně úpí. V jedné světlé chvilce, kdy měl ten nahoře prázdnej močovej
měchýř, rychle stavíme dvojstan (ze dvou Arktanů). Vaříme už ale zase v
apsidě. Večer trávíme ve sprše (ta je obzvláště horká a dlouhá), drbáním
a debatováním (třeba o tom, zda by měl platit mezinárodní hovorné i
takový uživatel mobilu, který neví, že ten, komu volá, je zrovna v
cizině). Celou noc chčije a chčije (a blejská se).
  
8. DEN, pátek 9.
července 2004 (zapsal Tomáš)
Ráno je vše při starém – cedí. Naštěstí se během dopoledne vyjasňuje.
Balíme věci, přerovnáváme kufr a před odjezdem pomáháme roztlačit
českýho týpka, kterýmu harantíci během předešlého večera vytloukli
akumulátor (získáváme za to vzácnou trofej: propisku). Kolem 11. hodiny
odjíždíme z Disentisu směrem na Lukmanierpass. Průsmyk je fotogenickej –
jsou tu samý limby. Pokud by někdo chtěl uspořádat napařenej outdoorovej
piknik, tak tohle je naprosto ideální místo. Zajíždíme k přehradě ve Val
Luzzone, kde jako již tradičně obědváme (rýži s bravčovým – Špétr to
kousnul a místo luncheon meatu vytáhl právě ono bravčové, prý
nedorozumnění…). Přehrada je jako vždy skvělá: trávníček (golfové
hřiště) pod ní je pečlivě posečený, varovné cedule v okolí jezera
nablýskané a hajzlíky na parkovišti navoněné. Na toaletách je kromě
hajzlpapíru (Švýcaři by měli vyhlásit pátrání po neznámém pachateli –
Petrovi – kterej jednu roli hajzlpapíru zcizil a snažil se pomoci
studené vody a onoho papíru umýt mastný kastrol - neúspěšně.) i zásuvka, čehož
využíváme k dobití všeho možného. Cestou z přehrady se zasekl pás u
spolujezdce. Vše řeší rychlá oprava kombinovaná s dlouhým přemýšlením.
Příčinu druhé, lehčí závady (cvakání při zatáčení) se nám však nedaří
vystopovat. V nížině u Bellinzony je jako vždy hic jako v kremaci.
Dokupujeme benzín, Špétr film a všichni (až na Pavla, který se vsadil)
zmrzlinu – Algidu (ve švýcarském provedení Lusso). Nanuk je skvělej, ale
za pajsku (2,50 SFr) moh v tom vedru vydržet i dýl… Při výjezdu do
Bernardinopassu nás rozdílem třídy předjíždí asi pět poršátek, zřejmě mají někde sraz. Peťka
má totální sirky (v těchhle místech je má pokaždý). Filmujeme stylové
chaloupky a hučící kaskády. Při klesání do údolí Hinterrheinu obdivujeme
neomítnuté zídky při silnici. V údolí omylem najíždíme na místní
dvouproudou dálnici. Ta, ač tvrdě placená, je možná horší než místní
komunikace vedoucí souběžně (od dálnice je oddělená plotem), na níž jsme
se netrefili. Ze Sustenu, kde fotíme místní lidovou architekturu,
pokračujeme na náš oblíbený Splügenpass (Passo dello Spluga). Průsmyk
nezklamal – klesání do Chiavenny je v jednom místě tak prudké, že člověk
musí točit do plnýho rejdu a stejně jen tak tak mine svodidla v
protisměru. Silnice tu vede
sérií úzkých tunýlků a galerií. Zkrátka pro řidiče fajnšmekry opravdová
lahůdka. Pro fotografy ale vůbec – nikde se nedá zastavit, musí se fotit
za jízdy. Zážitek navíc umocňují krávy ležérně přežvykující mezi
míhajícími se poršátky a tuaregy. Rozdíl mezi Itálii a Švýcarskem je
poměrně markantní – v Itálii jsou všude rezavá svodidla, „silniční“
dobytek a nepřehledná změť dopravních značek a směrovek. Navíc tu míjíme
partičku taliánských puberťáků demolujících zbytky dopravního značení.
Převýšení je opravdu obrovské: z 2130 m n. m. (Splügenpass) do 300 m n. m. (Chiavenna). Itálie nás vůbec nebere, tak se s povděkem vracíme do
domoviny (Švýcarska). Máme strach z kontroly na hraničním přechodu Villa
di Chiavenna – Castasegna, ale nakonec tam ani nezastavujeme. Nad
Bergellem je zataženo. Škoda, ještě nikdy jsme tu neměli jasno. Jelikož
už se připozdívá, před Vicosopranem bez většího váhání hbitě uhybáme na
cestu k místní betonárce (spíš betonárničce) do lesa. Tady bivakujeme.
Okolo furt chodí ňáký lidičky a zvědavě si nás prohlížej, co že to je za
exoty. Na cestičce rostou lesní jahody a borůvky, mňam (všechny je vyluxujeme). Při
stmívání jdu s Tomem do Vicosoprana do telefonní budky (voláme na Kartu
X, je to zaručeně nejlevnější). Po návratu k bivaku posilujeme s
šutrákama, které v tu chvíli posloužili místo činek. V noci pro změnu chčije a chčije (to tady
už dlouho nebylo).
 
9. DEN, sobota 10.
července 2004
Ráno (asi v 10:00) vylézáme do již polojasného dne. Odjíždíme směrem na
Malojapass a Sankt Mořic. Kolem dvanácté již hledáme parkovací místo v
Mořici – projíždíme kolečko kruháč – centrum – kruháč. Nakonec parkujeme
u kamenné zdi mezi Coopem v St. Moritz Bad a centrem, v místech, odkud
loni Peťka odběhl do lesíka. Hledáme nějakou wechselštůbe a nějak se
nám to nedaří. Je totiž sobota (poledne) a všechny banky mají zavřeno.
Brzy zjišťujeme, že v takovéto situaci je nejlepší zavítat na nejbližší
železniční nádraží s pokladnou. Za poplatek 2 SFr a v ne příliš výhodném
kurzu tu běžně mění valuty (hlavně eura a dolary) na franky. Zaplaťpánbu
za to. Po výměně „eurodolarů“ spěcháme do Coopu (v St. Moritz Bad, což
je od nádraží pěkný kus cesty) za nákupy. Cestou Pavel okukuje švýcarský
vozový park. Najdenou však se smíchem vyprskne: „Dvě báby v tétéčku, tak
to jsem nežral.“ (To uviděl dvě asi 70letý babky, jak usedají do
sporťáku Audi TT Coupé). Ukazuje se, že Coop má otevřeno až do
podvečerních hodin (cca do 18:00 a snad i v neděli, bez záruky!), což je
pro příště docela užitečná informace. Pavel se Špétrem přesvědčují
Tomsona, aby si konečně koupil pravej švýcarskej nůž. Vzhledem k tomu,
že „stále ještě nenadešel ten správný čas“, odjíždíme (vlastně spíš Tom
odjíždí) z města bez trofeje. V následujících dnech hodláme zdolat
vrchol Berniny, a tak jedeme na přespání do našeho oblíbeného kempu
Plauns u Pontresiny. V Pontresině jako vždy sociálně tankujeme 4 litry
benzinu (u Shellky) – to abychom bez problému dojeli do blízké bezcelní
zóny v italském Livignu, kde mají litr za cca 0,75 € (odkaz na ceny
tankování benzinu), což je v přepočtu asi o 6 Kč méně než v běžných
švýcarských pumpách. Odpoledne budujeme „základní tábor“ pro výstup na
Berninu – v nejhezčím švýcarském
kempu v Morteratschi (1880 m n. m.)
(ceny najdete
zde). Zbytek odpoledne trávíme focením, filmováním, žraním,
dobíjením energie i akumulátorů a válením se ve spacáku pod modříny (v nejvzdálenějším cípu
kempu poblíž řeky). Psychicky se připravujeme na výstup Biancogratem na
Berninu. Kemp je celkem plnej, jsou tu samí cempinkáři - lidé s cepíny. Zřejmě se taky
chystají nahoru. Stavíme dvojstan. Večer dáváme sprchu, po níž následuje
rychlý úprk do spacáků. Na to že je léto je tu totiž příšerná kosa. Na
řadu dokonce přicházejí i kulichy, rukavice, čelenky a podobné typicky
letní propriety. Večer ještě padá rozhodnutí, že zítra vstaneme tak,
abychom stihli první ranní vlak do Pontresiny (odj. v 7:27). Ještě jedna
zajímavá poznámka: na recepci každý den vyvěšují aktuální předpověď
počasí. Ta dnešní říkala, že Schneefallgrenze má v neděli ležet ve výšce
2000 m n. m., Nullgradgrenze kdesi ve 3000 m n. m. Někteří jedinci na to
reagovali slovy: „Co to je za pitomost?“ Ale…
  
10. DEN, neděle 11.
července 2004
… ráno nás budí podivné bombardování do tropika. Co to jen může být? V
blíže neurčenou ranní hodinu vystrkujeme hlavu ven ze stanu a nevěříme
vlastním očím. Venku leží několik centimetrů sněhu. Běžky jsme si
nevzali, napadá nás a opět se soukáme zpět do spacáků. Venku může být
jen těsně nad nulou. Při válení slyšíme jakési zvuky – Hechti cosi kutí
(mají poradu). Kolem deváté Pavel vylézá z totálně zapadanýho stanu a
hned z něj pilně začíná seškrabávat vrstvu sněhu. Tomáš se válí ještě
dobrou hodinku. Němci se stále ještě radí. Po desáté přestává sněžit a
postupně vylézá sluníčko. Kolem jedenácté je už téměř všechen sníh v
čudu. Pohodička z desáté hodiny se tak rázem mění na naprostý chaos. V
10:45 totiž kdosi vydává povel: „Jdeme!“. Přichystanou snídani požíráme
při běhu na vlak. Peťka se dokonce musí po prvních 50 metrech úprku
vracet zpět do auta – pro bundu. Důsledkem této akce navíc se Peťkovi
objevují na čele krůpěje (kromě samotného úprku se na jejich vzniku
podílela i skutečnost, že se nabalil jak pumpa). Těsně před dvanáctou
naskakujeme do osobáčku (bez lístků). Během pár minut už nás kasíruje „pohodovej“
štíplístek (11,40 SFr za 3 osoby) a doprovázen Peťkovým závistivým
pohledem vystavuje úhledný kupón s pořadovým číslem 32815 (jak málo
někomu stačí ke štěstí, že? Pro nezasvěcené: Petr je totiž vlakoúchyl a
vše spojené se železnicí mu dělá dobře na duši). Mezi 13. a 16. hod. odpolední vystupujeme
od stanice v Pontresině údolím Val Roseg na chatu Tschierva. Prvních asi
6 km k chatě Roseg se jde po široké cestě. Pěknej vopruz. Neustále kolem
nás projíždějí kočáry. V jednu chvíli nás předjíždí cca 200 dětí na kolech
(všichni mají helmy?!). Pavel si sem tam neodpustí nějakou tu jízlivou
poznámku, jako třeba tuhle: „Tak to sem nežral – baba v apartním
kostýmku a lodičkách… Na kamenité cestě… A eště se zdravicí Grüezi…“
Peťka má v himalájích první puchýř (vlastně puchýř na puchýři), takže
nás předbíhá i mateřská školka důchodců. Asi ve 2/3 cesty na Tschiervu
je Petr nadopován 3 ks ibáče (Peťka se ale ze začátku pěkně cukal, že
chce zůstat při vědomí). Léčebná kúra se nemíjí účinkem a Špétr je během
chvilky v rauši a poslušně pochoduje. Kus pod chatou potkáváme skvělýho dědouše, kterej chce
vyfotit a následně poslat foto domů do Německa. Na chatě se potkáváme s
pěticí outdoorově voháklejch Italů, kteří si stěžují, jak draze tu nocují (asi za
54 SFr/os/noc s jídlem). Po krátké konverzaci zjišťujeme, že se dnes
ráno pokoušeli o výstup na Berninu – došli prý jen kus nad chatu a
museli se pro nepřízeň počasí vrátit. Zítra se pokusí o výstup ještě
jednou (pokud ovšem nebude hnusně). V interiérech chaty studujeme foto
výstupové trasy na vrchol (je to docela nutnost – na Biancograt se kvůli
odtrhu skály leze trochu jinudy než dřív). Po zvídavém dotazu místní
chatařky, zda spíme na chatě nebo na bivaku se rozhodujeme pro druhou
možnost (jak jinak, hold chudí studentíci). Po páté odpolední odcházíme hledat místo na přechrápnutí. Nalézáme jej odhadem 30 minut chůze od chaty, 200 m
výškových nad ní, před prvním ledovým výšvihem. Všichni jsme celkem jetý,
Tom je navíc pěkně nevrlej. Stan vkliňujeme mezi kamenné návrše a
jelikož je všude okolo bílo, zašlapáváme šňůry do sněhu (to abychom v
noci neulítli). Po sedmé večer vaříme na dvou skoro prázdných kartuších
od VARu krůtí maso s rejží. Máme jenom jeden malý ešus. Čtyři pytlíky
se do něj nevejdou, tak vaříme na dvakrát. Dva uvařené pytlíky nemáme
kam uhnízdit, tak vymýšlíme fintu. Válec masa z konzervy vykydáváme na
šutr, čímž se uvolňuje prostor pro uvařenou rejži. Celý výjev musel
vypadat poněkud sociálně, ale v danou chvíli nám to moc nevadilo… Oproti
očekávání je v noci celkem teplo (Petr se ani nemusí zazipovat ve
spacáku). Uléháme s tím, že pokud bude hnusně a Italové nevyrazí, tak na
to kašlem.
  
11. DEN, pondělí 12.
července 2004
Ve tři, ve čtyři i v půl páté kontrolujeme stav počasí (je zataženo).
Kolem páté jsme vyrušeni hbitým nástupem italského vrcholového družstva
(hrozně řvou, cinkaj karabinama a svítěj nám do xichtu). Tak přece
vyrazili?! Petr je překvapenej – v hloubi duše tak trochu doufal, že se
výstup neuskuteční (nicméně, kdyby bylo azuro, tak by o výstupu vůbec
nepochyboval). Do Toma s Pavlem jako by někdo píchl špendlíkem –
pěchují, ládují a rvou věci do kletrů, zběsile požírají jahodové müsli a
popohánějí Peťku k bleskurychlé akci. Ten histericky pronáší
zavrženíhodný výrok, jímž trochu popouzí zbylé horolezce: „No, a jak to
mám asi udělat?“ (tím má na mysli, jak má zabalit, když ve stanu není k
hnutí). Ve chvíli, kdy vyrážíme, mají Italové asi hodinový náskok. Stále
ale vidíme svit jejich čelovek. Za hodinku dorážíme k sérakové hradbě
(sklon ledu až 70 °). Nasazujeme mačky, vybalujeme cempinky a navazujeme
se na lano. Postupujeme v pořadí Tom – Pavel – Petr. Překonáváme
záludné ledové mostky a proplétáme se mezi séraky. Petr má náběh na brka. Při
dalších metrech se lano mezi Pavlem a Petrem začíná povážlivě napínat.
To znamená jediné: Pavel začíná cejtit Petra na opasku. O pár desítek
metrů výš Peťka vzhlédne k Pavlovi a pronáší nesmrtelnou hlášku: „Je
to v prdeli, mám BRKA!“ Pavel vyndává z útrob kletru müsli tyčinku a
láduje jí do Petra. Tomáš je trochu nasranej, protože je
nažhavenej na výstup a místo toho musí sundat bágl a lovit v něm nějakej
pitomej TANG. Petr se pokouší najít ho u sebe, ale jak je jetej, tak mu
to moc nejde. Tom je rychlejší. Přes všechnu tangovou i tyčinkovou snahu
Petr po pár desítkách dalších metrů již nadobro odpadá. Po dohodě to
balí a dále nahoru nepokračuje. Část svého vybavení (vařič, stan a
jídlo) přemisťuje do zbylých dvou batohů. Zbytek družstva pokračuje
závratným tempem do sedla Prievlusa. Petra, pozorujícího, jak zbylí dva
kamarádi mizí v dáli, popadá depka, a protože nabral trochu sil, pokouší
se (marně) zvrátit svoji neúčast na výstupu do sedla. Na telefonický
dotaz, zda může pokračovat za nimi a připojit se, dostává kategorickou
odpověď: Ne! Pro jistotu musí Pavla každých deset minut prozvánět
(jako že nikam nezahučel). Jistota je jistota. Asi v polovině výšvihu do
sedla potkávají Pavel s Tomem sestupující Italy. Hřebínek je prý „dirty“,
a tak to odpískali. Strmost svahu pod sedlem je čím dál větší (to by
byly brka!) – po zdolání prudkého úseku o sklonu 45 ° se vrcholové
družstvo ocitá v mlze na velmi ostrém hřebínku v sedle Prievlusa (3430 m
n. m.). Pavel zuřivě fotí, Tomáš zaujatě natáčí, jen je trochu škoda, že
v té mlze jaksi nebylo co natáčet a fotit. Tou dobou Petr prodlévá v
úseku několika set metrů, chodí tam a zpět a se zájmem pozoruje (pokud
to mlha dovoluje), kam až se jeho parťáci dostanou. A jelikož má volné
ruce, neustále je prozvání mobilem. Procházející Italové mu sdělují, že
„ti dva“ na vrchol taky nepůjdou a že se časem vrátí. Během rozhovoru je
kdesi v dálce slyšet nehezkej zvuk padající laviny. Nejvyšší čas k
ústupu. Při krkolomném sestupu se vrcholové družstvo akčně filmuje na
svahu. Séraková hradba se stává místem setkání všech tří členů expedice.
Promrzlý Peťka (ve skutečnosti moc promrzlej nebyl, pozn. cenzora) seděl
na báglu a čekal. Moc se mu totiž nechtělo proplétat se mezi séraky a
zdolávat ledové mostky bez jištění (bez lana je to celkem nepříjemný,
musí se vážit naprosto každej krok). V následujících minutách ještě
filmujeme dramatické výjevy z ledového království (séraky, mostky aj.) a
o chvíli později již zdoláváme 70° svah (tady jistíme ze štandu a jako
blbci si to natáčíme). Kolem 12 hod. již sedíme na Tschiervě a
odpočíváme. Nikdo tu není (teda kromě té ženštiny, kterou včera
zajímalo, jestli u/s ní budeme spát). Žereme zásoby – yumky, dobrý
hostinec (s labužnickou omáčkou, příšerně to smrdí) a sladkosti. Během
vaření na VARu Pavel opovržlivě pronáší jednu z dalších nesmrtelných
hlášek: „Peťko, ty sis usral? Ty vole, ty ses posral! Dyť můžeš
chytnout!“ (Špétr seděl u zapáleného vařiče a prý to byl smrad, že by
jeden pad.) Někdy mezi 14. a 15. hod. začínáme setupovat údolím Roseg. U
cesty filmujeme sviště, kterýmu
o chvíli pozdějc vleze na záda nějakej náruživej kolega. Mezi
třetí a pátou nastává mučení v podobě úmorného choďáku po zpevněné cestě
k pontresinskému nádraží. Všichni máme puchejře. Vzhledem
ke špatné informovanosti (Peťka to opět posral = jeden názor × I kdyby
byla informovanost dobrá, stejně by se to kvůli náběhům kouslo = druhý
názor) nám o 3 minuty ujíždí vlak. Takže hodinu tuhnem v Pontresině na
nádraží a čekáme na tramvaj. Jo a dotujeme Rhétské dráhy částkou 11,40
SFr (za 6km úsek!). Pro Švýcary je to pakatel, kterej ani nestojí za
řeč, pro nás to znamená vyměnit dalších 30 doláčů v pokladně a občas si
něco urvat od huby (přeháním, zase takoví sociálové nejsme). Vlakem jedem sotva deset minut. Ke zdolání úseku ze
zastávky Morteratsch do kempu tentokrát potřebujeme mnohem delší čas než
včera opačným směrem. V kempu cálujeme za další noc (40 SFr za 3 osoby,
stan a auto). Léčíme šrámy a chystáme jídlo. Na místě, kde jsme měli
prvně postavenej stan, jsou rozvalený samí Němci (malí usmrkanci, který
na sebe řvou jak tydýti). Tak se rozvalujeme v místech, kde se žádný
stanový místa nenacházej (hluché místo v kempu poblíž potoka).
  
12. DEN, úterý 13.
července 2004
Ze stanů vylézáme tak kolem 11 hod. Celý zbytek dne pak střídáme příjem
menších či větších dávek jídla s válením se ve spacácích před stany.
Tomáš se po několika akčně prožitých hodinách vydává k čelu ledovce
Morteratsch. Po necelé hodině a půl se vrací s tím, že došel jen k
železniční stanici Morteratsch a že se mu dál nechtělo. Ale aspoň prý
natočil akční záběry – soutok bílého ledovcového a modrého sněhového
toku + nějaké květiny. Po Tomášově návratu pak přímo ze spacáku
fotografujeme pomocí dlouhého skla (děla) pestře zbarvené ptáčky
paběrkující naše obědovečeřové zbytky (hrozně uskakujou, potvory).
Navečer si jdeme s Peťkou zaskákat přes obávaný potok (jinak Inn). První
část se celkem zdaří (Peťka má jen mokré či spíše zabahněné špičky),
Pavla to však evidentně neuspokojuje, a tak se v druhé části koupe Peťka
až po kotníky (haha). Pavel se ale namáčí taky, jenže má pohory, takže
po vodě v botech ani památky. V duchu akčních nabídek typu „2+1
zdarma“ zůstáváme v kempu ještě jednu noc (tentokrát švýcarského
provozovatele kempu nikterak nedotujeme). V noci je šílená kláda a taky
dokonale vyhvěždíno.
Asi tak ve 3:00 pozorujeme galaxii v Andromedě (je to lepší než na
Kvildě).
  
13. DEN, středa 14.
července 2004
Ráno vstáváme až kolem 10 hod. (vlastně nás v osm probudila nějaká tucárna
od Němců). Jsme celkem prokřehlí. Po vydatné nutelopiškotové snídani
před jezírkem se nakonec odhodláváme smočit se a doplavat na ostrůvek.
Blesková akce (nafilmovaná) je odměněna směsicí údivu a nechápavosti
místních obyvatel, kteří se na člunu prohánějí po hladině a znemožňují nám
kloudné filmování. Vzhledem k akci „2+1“ dnes rychle balíme kufry a
odjíždíme do Livigna. Po cestě několikrát zastavujeme na odpočívadlech u
silnice a fotíme zasněžený Biancograt. Na švýcarsko-italské hranici nás
nikdo nekontroluje. V Livignu je to díky bezcelní zóně hrozně levný
(hlavně chlast, drogerie, parfumerie a pravé švýcarské nože Victorinox).
Přesto jsme jak somráci – zatímco západní sousedé nakupují ve velkém, my si
kupujeme jenom něco malého (Petr třeba nefunkční propisku do
Victorinoxu) a jednu lahev (litr Baileys za 8,40 €). Odpoledne vjíždíme
do NP Stelvio. Hrůza!!! Prach, těžba, všichni přičmoudlí a nemilí,
dopravní značení na bačkoru (bereme to jako nedílnou součást výletu – ne
všechno musí být nutně super). Po tomto nepodařeném intermezzu se vracíme přes Umbrailpass do
Švýcarska. V průsmyku fotíme všudypřítomné cinkající krávy a telata.
Navečer přijíždíme do romantické vesničky Santa Maria im Münstertal.
Oproti italskému NP Stelvio tahle ves uprostřed posečených luk zalitých
podvečerním sluncem působí jako balzám na duši. Nocujeme u vonících
divokých mustangů poblíž „dvouměstí“ Lüsai – Lü (o našem noclehu tu musí
vědět určitě úplně všichni – při hledání placu na stan jsme výrazně
zvýšili dopravní zatížení zdejších lučních komunikací). Během půlnočního
vaření večeře se Peťka opaří padající yumkou. Odhazuje lžíci a se
sloganem „tak si to sežerte sami“ odbíhá dál… Usmíření za pár minut
představuje ťukanec s 1 dcl Bailey’s z Livigna. Spíme na kůře – lahoda,
ale trochu to klouže. Postřeh dne: I v takové díře, jakou je Lü, mají
centrální parkovací automat?!
  
14. DEN, čtvrtek 15.
července 2004
Vstáváme za zvuků projíždějících traktorů místních vidláků (v 7:30),
baštíme tatranku a loučíme se s vonícími mustangy. Opět projíždíme
Lüsai – Lü a míříme do Švýcarského národního parku (Naziunal Park
Svizzer). Počasí zůstává věrné své tradici – cedí. Zastavujeme na
jednom ze vzdálenějších parkovišť a fotíme čtyřjazyčnou ceduli s
informacemi
o parku. Snahy jít od auta dál než na 50 metrů kvůli dešti rychle berou
za své, a tak celkem brzy rychle jedeme pryč. Projíždíme Zernez a Susch
(tady stály odstavené vagony pro Vereina tunel). U vesničky Lavin fotíme
nádhernou švýcarskou scenérii s modrým Innem obklopeným posečenými
zelenými loučkami a dřevěnými budkami. Ve Scuolu jdeme
za posledními nákupy. Je tu problém s parkováním, takže do místního
Coopu pro Rivellu (limonádu s 35 %
mléčné syrovátky) a gruyéres vyráží jen Špétr. Pavla mezitím vyháněj chlupatý z parkoviště
(blokuje tu podle nich dopravu), takže nakonec pendluje po hlavní třídě
střídavě tam a zpět. Po návratu z Coopu odjíždíme kus od centra, kde se
konečně dá zaparkovat. V tu chvíli Pavel navrhuje sehnat brousek na
Victorinox (který dosud v jeho victorinoxové výbavě chybí). Petr
tedy kluše po „Champs Elysées“ zpět do centra a v mžiku vbíhá do krámku
se suvenýry. Dorozumívání s pokladní, která umí jen rhétorománskou
Němčinu, je obtížné. Na pomoc naštěstí přispěchává jakási švýcarská
rodinka, která hbitě překládá anglický výraz „sharpener for Victorinox“
na německý „šlajfštajn“. Jenže nastává další problém – prodavačka
tvrdí, že brousky nemá. Ta samá rodinka na to však hbitě reaguje slovy „Aber
wir haben es hier schon einmal eingekauft!“ A ejhle! Po otevření
stojanu s noži se ven valí celá hromada brousků. O chvíli později si to
již Petr, o 3 SFr lehčí, štráduje po Champs Elysées zpět do auta.
Brousek splňuje náročná kritéria cena/výkon, a tak Pavel slintá. O pár
minut později (po zběsilém honu na švýcarský dvacetník) se Peťka žene po
Champs Elysées zpět do krámu. Tady pronáší cosi jako „noch einen š…štajn,
bitte“ a zbavuje se švýcarských drobáků. Při zpáteční cestě po Champs
Elysées naráží v jednom krámku na automapu Svizzry, takže se po návratu
do auta vrací po Champs Elysées ještě jednou… Jak u blbejch. A nejhorší
na tom je, že Petr měl na sobě tepláky a dvě různé fusekle (Tomáš o
tom věděl a zákeřně mu to zatajil). Po úspěšném nákupu odjíždíme cca v
11:00 směrem na S-charl ve Švýcarském národním parku. Jako na potvoru
tady zase mají ten svůj centrální parkovací automat a jsou tu mračna
výletníků, takže se hned vracíme o pár kilometrů níž na parkoviště
národního parku. Tady dojídáme zásoby a chystáme se na návrat do ČR.
Kombinace jídel je celkem vražedná: maďarský guláš, tuňák, rýžová kaše,
čočka se slaninou a luncheon meat. Po chvíli naše útroby velí k útoku a
postupně vbíháme do kleče vykonat potřebu. Kolem 14. hodiny se vracíme zpět do Scuolu
(na úzké silničce potkáváme poštovní autobus a jsme nuceni vycouvat na
vyhýbací plac). Zajíždíme do kempu nabrat vodu. Dochází však k menšímu
nedorozumění: Pavel nechává foťák v autě a spolu s Tomem jde na most
přes Inn. Špétr mezitím nabírá vodu v umývárce a poté vyráží za nimi. Na
mostě se však míjíme, takže výsledek je, že Pavel čeká čtvrt hodiny u
auta, Špétr 15 min. na mostě a oba jsme nasraní. Když se vše vyjasňuje,
vbíháme ještě do Coopu nakoupit nektarinky na cestu. Ve čtvrt na čtyři
vyrážíme na dalekou cestu domů. Užíváme si poslední chvilky na
švýcarských silnicích, obdivujeme zelené loučky a čisté vesničky. V
Martině vjíždíme do Rakouska. Před Landeckem již tradičně SKORO
najíždíme na placenou dálnici. Pokoušíme se dofouknout pneumatiky, jenže
u pump tu mají jen vysavače, vzduch nikde! Projíždíme Tarenzem a
filmujeme poslední záběry – psí boudy roztroušené na loukách v širokém
údolí. Lermooský tunel opět září jako vánoční stromeček. V 17:00
vjíždíme do Germanistánu. Zastavujeme ještě v Ga-Pa – Tomáš tady shání
svoji oblíbenou kolínskou (4711). Najít ten správný krám chvíli trvá,
ale akce je úspěšná. Po 20 minutách již Tom spokojeně odchází s 2 spreji
za 6,30 € v náručí (jak málo někomu stačí ke štěstí, že? – to už tady
ale taky jednou bylo…). V půl sedmé opouštíme Garmisch a míříme po známé
cestě (Wolfratshausen – Regensburg – Amberg) na Rozvadov. Před naší
čárou chvíli stojíme v koloně – v protisměru totiž projíždí
Schwierigtransport. V Plzni tankujeme a chvíli se motáme městem až nás
jakási děva slovy „kolem Lubů na gigantickou křižovatku“ směruje na
Prahu. Na dálnici má Petr opět sirčičky, protože mu Pavel záměrně přitápí.
Ve 23:45 přijíždíme na Zličín.
Sepsal Petr
|
|
