|
V zájmu efektivity, rychlosti a pružnosti jsme se rozhodli lézt jen ve dvou, zato však s prověřenou důvěrou jeden v druhého. Den před odjezdem se nám znenadání ozývá kamarád Jirka, který se vždycky rád podívá do Švýcar a poskytne nám prý potřebnou podporu zdola. Takže ve středu navečer opouštíme matičku Prahu a kolem páté ranní už stepujeme v šeru parkoviště dolní stanice lanovky Bernina-Diavolezza. Jsou asi dva stupně, do odjezdu lanovky zbývají asi tři hodinky, takže se stihneme ještě trochu prospat. Plán je jasný, vyjet první lanovou na Diavolezzu, aklimatizační túrka směr Piz Palü (uvidíme, kam dojdeme) a odpoledne opět lanovkou šup do údolí. Kdyby se to někomu nelíbilo, tak vězte, že jsme si ten krpál vyšlápli loni a není o co stát. Půjde s náma i „podpora“ Jirka, který ještě nikdy nebyl na ledovci (jen na Jungfraujochu), ani nebyl navázán na laně, avšak celý výlet bere s humorem, elánem a nadšením. Po osmé ranní stoupáme s pár nadšenci a asi tunou zmrzlého rösti na prosluněnou Diavolezzu a kolem deváté už jsme na ledovci pod Piz Palü. Jdeme úplně nalehko, Jirka má džíny, kšiltovku, batůžek, sedák a pak...už nic. A proč taky, cesta na Piz Palü se od loňska výrazně nezměnila, vše je přimrzlé, zkrátka pohádka. Pohodovým tempem vystoupáme nad sérakovou hradbu a v polovině výstupu na Palü to po výživném obědě obracíme. Času máme až až, takže fotíme a já na plochém místě ledovce vytahuju talíř na frisbee...
Ráno vsáváme asi v deset, před sebou dnes máme jen výstup na chatu Tschierva, kde jsme si s týdenním předstihem rezervovali nocleh. Po loňském, ne zrovna nejpříjemnějším bivaku na ledovci pod sedlem Prievlusa, se nám toto řešení jeví jako nejlepší. Jirka to na půli cesty otáčí a se soukromým programem na sobotu si to štráduje zpátky do kempu. Na stejném místě se z tabulky dozvídáme, že chata je otevřena pouze do 30.9., takže jsme zase jednou měli kliku. Na chatu dorážíme asi v pět a dozvídáme se, že stejný cíl jako my má asi ještě dalších pět lezeckých dvojek. Zbytek večera fotíme, relaxujeme a po skvělém kuřeti na paprice a teplé! dvouminutové sprše za necelých 100 korun jdeme o půl osmé na kutě...
Po druhé ranní nám decentní bzučení telefonu oznamuje náš den D a tak vstáváme, rychle se balíme, něco pojíme a ať už jsme na kopci. Kvůli přílišnému natěšení a dvěma neurvalým týpkům s NSR jsme se totiž vůbec nevyspali. Vyrážíme ve tři čtvrtě na tři, zatím jsme sami, nad náma hvězdná obloha, teplota lehce nad nulou, paráda. Asi dvě třetiny cesty v morénách a skalách nad ledovcem Roseg se nám daří držet směr podle odrazek – jsou úplně stejné, jaké lemují švýcarské silnice. Po poslední třetině, kdy bloudíme v asi 100 metrovém pásu neustále nahoru a dolu, se konečně dostáváme na ledovcové plató nad sérakovou hradbou, kterou jsme loni neznalí poměrů procházeli. Bloudění nám nějaký ten čas sebralo a tak nás dochází první, patrně švýcarská dvojka, která šla hřeben jako my loni, avšak s větším úspěchem. V polovině svahu do sedla Prievlusa se začíná rozednívat a nás vítá známý zlom, táhnoucí se napříč celým svahem ledovce. Prvních deset metrů je celkem vostrých, sklon tak 70°, čistý led, nic moc. Zmiňovaná dvojka jde první a jistí to přes šrouby. My se to rozhodujeme risknout a děkujeme prozřetelnosti za lezecký cepín, který teď výrazně pomáhá smekajícím se chodeckým mačkám. V tu chvíli se za náma objevují zmínění týpci z NSR, kteří mají výbavu na kolmý led a jako jediní se tak rozhodují lézt svahem až do sedla. Ostatní včetně nás uhýbají na klettersteig v levé části stěny. Moc se nám do vzájemného jištění nechce, ale když vidíme, že celá cesta sestává pouze z kramlí pokrytých asi půlcentimetrovou vrstvou vodního ledu stejně jako skála všude kolem, lezeme to v mačkách a občas nějaký ten štand pro klid duše dáme. V pohodě dorážíme do sedla Prievlusa, dáváme chvilkového dáchla, pozorujeme dvojky pod náma na ledovci a po jednom redbullu, který nám skutečně za chvíli dává křídla, nastupujeme s odhodláním do skal vedoucích k začátku Bílého hřebene. Vše probíhá standardně, kruhy jsou tam, kde je člověk čeká, případně to spraví jedna či dvě smyce. Vychází slunce a po půlhodince se konečně objevuje to, kvůli čemu se sem vlastně leze. Bílý hřeben, famózní Biancograt.
Linie meandrující k modré obloze působí fantasticky, ani moc malá, ani moc velká, zkrátka tak akorát, aby si ji člověk náramně užil. Cesta je poměrně vysněžená, stopy díky rychlejším kolegům jakštakš prošlápnuté, není co vytknout. U první výraznější skalky před samotným výšvihem dáváme pauzu, něco pojíme a hlavně fotíme, když už se sem s tou zrcadlovkou vláčíme. Míjí nás další dojička, čas máme ale dobrý, takže žádný stres. Celý hřeben je jedna velká impozantní vyhlídka, nalevo i napravo tisíc metrů na ledovec, tohle prostě můžu.
Někdy je hřeben úzký pouhý půlmetr, posléze se trochu rozšiřuje, aby se ve střední části proměnil ve strmý ledový výšvih. Na šrouby to ale není, jen si to chce, jak všude správně píší, dávat pozor, kam člověk šlape. Takže fyzicky pohoda, psychicky poměrně náročná záležitost. Jak se blížíme k předvrcholu Piz Bianco, kterému do čtyř tisíc chybí pouhých pět metříků, počasí se začíná poměrně rychle měnit k horšímu.
Na vrcholu Piz Bianco panuje už ta pravá bílá tma a na návětrné straně to nepříjemně fouká. Na nějaké vylepšení to nevypadá, a tak nedůvěřivě štandujeme do prvních délek skalního hřebínku k samotnému vrcholu Piz Bernina. Tenhle oříšek by za „ranního“ počasí byl jistě příjemným zpestřením, ale teď, když není vidět skoro na krok, prudce se ochladilo a duje nepříjemný zápaďák, to zas taková dávačka nebude.
Dnes pánujeme stejně jen sestup na bivak Marco e Rosa, takže hlavně nic neuspěchat, tady se prý spleteš jen jednou. A tak vyndáváme sadu smyc, štandujeme a jistíme. Někde jsem četl, že hřeben je dokonce přejištěn, ale to se asi vztahovalo k prvním skalám nad sedlem Prievlusa, protože tady na kloudný kruh narážíme spíše sporadicky. Třeba za to může taky ta mlha, nicméně dvakrát použijeme i vklíněnec. Stále slyšíme kolem nás někoho šprechtit, patrně před náma, ale moc se jim s námi komunikovat nechce. Před závěrečným výšvihem nás sice nepřekvapila strmá věž, kterou si z popisů cesty jasně vybavuju, ale zapomněl jsem, zda se přelézá, nebo obchází. Jelikož dole je jen mlíko, jdeme přes věž. Ta se sice ukazuje jako nejnáročnější část celé cesty, ale nic hrozného to nakonec nebylo. Až na počasí, pěkně nám z toho na štandech mrznou prsty na nohou. Po notné „chvíli“ dolézáme, ani nevím kdy, na vrchol Piz Bernina, který mně vyloženě zklamal. Prostě tam byl i nebyl. I když by to tak asi mělo být, těšil jsem se na nějaký kříž, madonku, zkrátka na nějaký důkaz, že jsem v tom mlíku skutečně dosáhli cíle. Pavel je trochu nervózní z časového presu, do kterého jsme se mezitím dostali, odmítá vytahovat foťák na vrcholové foto i se zapsat do vrcholové knihy a navrhuje okamžitý ústup. Nechci se moc hádat, takže hurá na hřebínek Spalla. Dolů to jde celkem rychle a po asi paterém slanění (jednou dokonce od kruhu ke kruhu) se dostáváme na ledovec. To už je téměř tma, takže nasazujeme čelovky, z vytištěné pětadvácy (chtěli jsme zase ušetřit) studujeme polohu bivaku a po asi půl hodince bloudění jej podle stop taky nacházíme. Osádka přívětivá, postele krásně vymrzlé, ani se nám nechce nic kuchtit, takže po chvíli debaty, co že jsme to vlastně vyšplhali, příjemně unaveni po dvou dnech téměř beze spánku spokojeně usínáme... Ráno dáváme vědět Jirkovi, ať nás čeká až odpoledne, a spolu s pěti dalšími lidmi po deváté vyrážíme na vysněžené pláně Bellavista, kde se boříme téměř po kolena do čerstvého prašanu. Počasí se naštěstí umoudřilo, nebe je opět modré, slunce pálí, vzduch křišťálové čistý, co víc si přát.
Pak už jen slanění hřebínku Fortezza, kde se naše stíny promítnou do mlžného oparu a kolem hlav se nám vytvoří duhová svatozář, a o hodinku později už bez maček navázáni na jedno lano „sbíháme“ rozbředlý ledovec Fortezza směrem ke skalám nad ledovcem Morteratsch.
Tady už jdeme po cestě, dáváme do báglu veškerou výzbroj a ledovec Morteratsch již zdoláváme zcela nalehko a v lehkém poklusu. Kolem třetí odpoledne opouštíme ledovec a po šťastném shledání s naproti jdoucím Jirkou dorážíme spokojeni a plni nevšedních zážitků do kempu Plauns u Morteratsche. Po dvou hodinách jej opouštíme a přes bezcelní zónu Livigno, která navzdory dlouholetým protestů ze strany EU stále funguje, jedeme nabaleni patřičným proviantem (litr Baileys za 260 Kč!) domů. A taky doufáme, že podobný hřebínek bude v Alpách ještě minimálně jeden. Mám takové tušení, že Nordgrat na Weisshorn to jistí...
P.S. Jen taková zajímavost. Tipněte si velikost morénou hrazeného jezera na fotografii č.7. Fotografie č. 11 pak bude pro mnohé určitě překvapením! Tomáš Hrdinka
|
