Dolomity, Benátky, Kras a Julské Alpy 2006

1. den – sobota 15. července 2006

Přípravy na naši cestu vrcholí dva dny před odjezdem, kdy nelítostně brakujeme Tesco Nový Smíchov. Výsledkem této činnosti je tentokrát 57 cm dlouhý účet v hodnotě 2028 Kč. Zbytek jídla, zejména pečivo, nakupuje Fíla až druhý den (o gumové rohlíky a tvrdý chléb totiž nikdo z naší skvadry neměl zájem). Jídla, naskládaného do dvou krabic, si dosytosti užil Pavel, který s ním běhal mezi autem a lednicí v 6. patře (to je dobré na utužení kondice a závěrečné doladění formy). Odjíždíme v sobotu brzy ráno – ve 3:00 z Řep, v 03:30 z Ďáblic, v 03:45 od Fíly z Vysočan a konečně ve čtvrt na pět od Kubajze z Letňan. Cesta přes Budějovice probíhá bez větších událostí, které by stály za zmínku. Teprve v Kaplici se málem Fíla radostí praštil hlavou o střechu auta, protože na E 55 spatřil své idoly – trpaslíky, což komentoval slovy „Hele, hele, hele, trpaslíci!!!“. V půl osmé jsme na hranici v Dvořišti a vjíždíme do protiatomového Rakouska. Protiatomového proto, že na sloupech veřejného osvětlení tu visí cedule „Temelin ist unnötig“, „Temelin ist gefährlich“ a „Österreich ist gegen Atomstrom“. V osm projíždíme Lincem a po 505 km zastavujeme v půl jedenácté na parkovišti před známou ledovou jeskyní Eisriesenwelt u Bischofshofenu. Prohlídku spojenou s výjezdem lanovkou (obojí za 15 EUR) vynechává Pavel, který tady byl zhruba před týdnem. Během hodinové prohlídky slušně kosneme. V jeskyni se svítí jen petrolejkami. Z 41 km chodeb je zpřístupněn jeden kilometr. Naštěstí…, jinak bychom utrpěli omrzliny. Z Eisriesenweltu odjíždíme v půl druhé. Po cestě ještě fotíme fotogenický hrádek Hohenwerfen a zastavujeme v soutěsce Gasteinklamm (nic moc). Dále jedeme po trase Zell am See, Mittersill, Felbertauerntunnel (platí se tu mýto 10 EUR), Lienz, Dobbiaco, Misurina, Cortina d’Ampezzo. V Cortině stylově spíme v kempu Cortina (za 29 EUR). Večer konzumujeme v kempu zakoupené víno.

2. den – neděle 16. července 2006

Vstáváme za ranního kuropění v 7 hodin, sušíme stany a balíme. V 9:15 odjíždíme z placu. Naším dnešním cílem jsou Tre Cime di Lavaredo. Z Cortiny vyjíždíme k Lago di Misurina, odkud vyrážíme pěšky. Protože jsme byli značně vyčerpáni už po 500m cesty z parkoviště u jezera, brzy jsme se rozhodli vyslat Jakuba zpět pro automobil. Toto opatření se ukázalo být velice šťastné, protože zdlouhavou cestou po rušné silnici bychom přišli o všechny síly a záhy též o turistický elán. Za drobný poplatek 20 EUR nám bylo umožněno dojet až na parkoviště u Rifugio Auronzo, což je dobrý výchozí bod k masívu Drei Zinnen/Tre Cime. Kolem masivu vede rušná turistická cesta k pizzerii, hojně navštěvované zejména Italy. O tom, že se italská armáda v místních kopcích za 1. světové války pilně činila, svědčí dlouhý tunel (Galleria Paterna) v hřebeni Paternkofel. Případným zájemcům o vstup do tunelu doporučujeme vzít si s sebou čelovku a set na via ferraty (via ferrata začíná za tunelem). Jak jsme si však sami vyzkoušeli, lézt se dá i po tmě, postupuje-li se pomalu a po čtyřech. Na konci tunelu jsme dále pokračovali po ferátě a suti směrem do údolí, poněvadž jsme pojali úmysl vykoupat se v jezeře. Členitý terén však způsobil rozpad naší skupiny, a tak zatímco jedna část se koupala v plese, druhá ji usilovně hledala a lítala od jednoho konce údolí ke druhému jako smyslů zbavená. Po šťastném setkání obou skupinek následoval dlouhý strastiplný pochod na parkoviště u Rifugio Auronzo, po kterém měl Peťka brka jak sviň (pozn. termín brka označuje vyčerpaný stav svalů dolních končetin), a to i přes to, že se po cestě posilnil za 2 eura domácím jogurtem (na salaši Langalm). Večer hledáme vhodný kemp, ze kterého bychom druhý den mohli pokračovat v průzkumu Dolomit. Jsouce nespokojeni s cenou kempu pod Passem Falzaregem, odjíždíme zaplatit ještě více do kempu „Colfosco“ v Corvaře. Cena byla vskutku ohromující: 45 EUR!

3. den – pondělí 17. července 2006;

Po větrném tornádu v našich peněženkách, které nás postihlo v recepci kempu Corvara, odjíždíme přes Passo di Campocologno, Arabbu a Canazei na klecovitou lanovku pod vrchol Marmolady. Pověst o lanovce nelhala… Za cenu 7,50 EUR člověk dobrovolně podstoupí transport v kovovém koši, do něhož musel v plné rychlosti naskočit a posléze i vyskočit. Na druhou stranu pohled z této poněkud nebezpečně a zároveň komicky vyhlížející lanovky na okolní vápencové štíty stojí za to. Lanovka navíc ušetří turistovi fádní a zdlouhavý výstup až k hranici ledového pole. Abychom sobě, ale i okolnímu světu dokázali, že jsme ještě zcela nedospěli, rozpoutali jsme nejprve u ledovce kamínkovou válku a posléze přímo na ledovém poli nelítostný boj na život a na smrt byvše ozbrojeni toliko sněhovými koulemi. Po příchodu k automobilu jsme se rozhodli vykoupat Peťana proti jeho vůli v potoce. Trucoval. Dlouho mu to ale nevydrželo a při prohlídce hluboké rokle Serrai di Sottoguda poblíž městečka Rocca Piétotre už vtipkoval. Cestou jsme v jedné z malých vesniček objevili potraviny. Kupujeme parmezán a 4 butylky vína (dvakrát špumante a dvakrát cabernet franc). Stanový tábor jsme se rozhodli rozbít v jedné z italských vesniček takříkajíc na konci světa, Caracoi Cimai nad Alleghe. Pobyt ve vesničce s výjimečným výhledem na masiv Civetty byl vskutku vydařený. Obyvatelstvo vynikalo nebývalou vstřícností. Stařešina obce a zároveň hlava rodu v jedné osobě nám posvětil obležení loučky za svým domem. Zpráva o našem příjezdu se rychlostí blesku rozkřikla po celé vsi, takže jsme se stali nečekaným zpestřením jinak poklidného života Caracoi Cimai. O naší návštěvě se jistě bude v širokém okolí mluvit ještě po dlouhá staletí… V kronice vsi se určitě budoucí čtenář dočte o tom, jak Pavel kosil trávu a nosil ji v nůši, jak Fíla s Kubajzem hráli žolíky s místním domorodcem panem X, který navíc stíhal učit Fílu loupat cibuli, Peťana vařit těstoviny a Pavla hrát fotbal (teda v tomhle případě to bylo spíš naopak, protože Pavel italský tým ve složení pan X + jeho mladší bratr Damián doslova rozstřílel). Pozvání pana X na domácí diskotéku jsme byli nuceni odmítnout. Sečteno a podtrženo, opravdu byl velký problém se pana X nakonec slušně zbavit…

4. den – úterý 18. července 2006

Vstáváme brzy, abychom nemuseli hrát s panem X fotbal. U korýtka s vodou myjeme upocené tělesné schránky a odjíždíme přes Passo Valles do Passo di Rolle. Odtud stoupáme pěšky po důchodcovském chodníčku na Baita Segantini (podle průvodce Kletr). Z dvouhodinového výletu se vyklubala procházka na hodinku. Peťan s Kubajzem chtěli na zdejší chatě vyplatit Fílovi a Pavlovi pivní odškodnění za škodu vzniklou před pár dny v důsledku rozpadu družstva během výletu okolo Drei Zinnen. Cena 3,50 EUR za půllitr moku ale způsobila, že náhrada vyplacena nebyla. Po tomto výletu jedeme vegetit do Mezzana na parkoviště u řeky. K večeru jdeme pěšky do kaňonovitého údolí Val Noana. Při zpáteční cestě nadšeně stavíme protipovodňovou hráz na břehu potůčku, který zaplavoval pěšinu vedoucí údolím. Večer bivakujeme u řeky Cismon poblíž silnice 49 u Feltre.

5. den – středa 19. července 2006

Vstáváme v 5 (Filip) až 8 hodin (Peťan). Svádíme nelítostný souboj o prvenství v balení stanů. Vítězí družstvo Kubajz + Pavel, ale pouze díky podlému jednání, při němž byly Filipovi vědomě podraženy nohy s cílem znemožnit umístění tyček od stanu do cílového prostoru v kufru auta. V 9:15 odjíždíme do Benátek přes Treviso a Mestre. Na radu knižního průvodce jsme nechali auto v Mestre na parkovišti a do Benátek se přesunuli vlakem. Z cenového hlediska se tato varianta zdála být levnější než zaparkování přímo na okraji Benátek. Ten den bylo velmi horko. Cesta z nádraží Santa Lucia až na náměstí sv. Marka se tak z pěkné procházky postupně měnila ve vyčerpávající pochod. A tak jsme na této křížové cestě nasávali atmosféru města, obdivovali výstavní fasády domů a občas dělali nezbytné zastávky v interiérech památek (ochlazení je v takřka pekelném vedru nezbytné). Bez podrobného plánu by jakákoliv navigace ve spleti uliček a kanálů byla naprosto zoufalá. Benátky rozhodně mají svoje genius locci. I když jsou budovy zanedbané, dýchá z nich sláva dávných časů, kdy město řídilo obchod ve Středomoří. S povděkem jsme kvitovali, že se ulice Benátek od doby před 10 lety vyčistily od výkalů všeho druhu. Každému cestovateli můžeme jedině doporučit, aby obětoval 5 EUR a zakoupil si jízdenku na cestu lodí (místně zvané vaporeto) po hlavním kanále. Tady si teprve člověk uvědomí, proč Napoleon nazval Benátky přijímacím pokojem Evropy. A tak se kolem lodi pomalu míhala kamenná průčelí paláců, kostely, gondoly přeplněné japonskými turisty a motorové čluny. Z vaporeta se také naskýtá jedinečný pohled na oblouk mostu Ponte Rialto. Zbytek dne nám zabral náročný přesun z Mestre do kempu v Aquileii. Většina osazenstva (až na Fílu) totiž odmítla zakempovat v bližším Bibione či Lido di Jesolo.

6. den – čtvrtek 20. července 2006

Kemp v Aquileii si opravdu vychutnáváme. Fíla tráví 2 hodiny na záchodě luštěním sudoku, neboť dohlíží na dobíjení všech možných baterek. Zbytek osazenstva se mezitím vydává ke zbytkům římského přístavu poblíž kempu. Po návratu se jde kochat starobylými památkami Fíla a zbytek skvadry svádí nelítostné boje v bazénu. Plánované topení Fíly se však z časových důvodů nekoná – z kempu už takhle odjíždíme v 11 hodin. Před opravdovým odjezdem ke slovinským hranicím ještě vykonáváme sightseeing tour po dalších památkách na území Aquilei. Po nákupu chleba si to již vesele drandíme do Gorizie/Nove Gorice. Město je zčásti italské a zčásti slovinské. V Bank Austria Creditanstalt ve slovinské části města měníme SITy (v kurzu 239,04 SIT za EUR) a v informační kanceláři zjišťujeme, co je zajímavého v oblasti slovinského Krasu. Kousek za městem začíná očekávaná krasová oblast plná závrtů s příznačným názvem Kras. Směrem ke Škocjanským jeskyním zastavujeme ve vesničce Kobjeglava, kde se vyrábí vynikající masová pochoutka pršut. Výroba je jednoduchá: osolená kýta se pověsí na 12 až 60 měsíců do větrané místnosti a pršut je na světě. Před Škocjanskými jeskyněmi sledujeme práci hasičských sborů a helikoptéry, které se usilovně snaží hasit lesní požár, který začoudil snad celé Slovinsko (Slovinsko zaujímá jen zhruba čtvrtinu rozlohy ČR). Prohlídka Škocjanských jeskyní je naprosto úchvatná. Provází nás průvodkyně, komentující vše dvojjazyčně – anglicky a italsky (místní mají holt smůlu…). Obrovské galerie jsou spojeny dlouhými schodišti, která jsou osvětlena a zdálky tvoří nezapomenutelnou kulisu. Postupně klesáme o desítky metrů. Prohlídková trasa dále vede přes lávku, klenoucí se 45 metrů nad dnem řeky Reka (vůbec, Slovinci rádi pojmenovávají geografické objekty jednoduše tak, že daný objekt napíší jen s velkým písmenem: Reka, Kras, atd.). Ta zdolává 50kilometrový úsek od Škocjanu směrem k Jaderskému moři pod povrchem (na povrch vytéká poblíž Terstu). Scenérie dómů evokují záběry z Tolkienovy Morie, jen s tím rozdílem, že tady místo hobitů a trpaslíků procházejí turisté. Cestu od východu z jeskyně k parkovišti nám zpříjemňuje pozoruhodná jezdící krabicoidní pozemní lanovka (podle Kubajze vypadá jako 20 let starý endérácký karavan). Návštěva Škocjanských jeskyní by neměla chybět v žádném itineráři cest po Slovinsku. Je jen škoda, že prohlídka (a to platí nejen o Škocjanských jeskyních, ale obecně pro všechny slovinské jeskyně) probíhá v poněkud hektickém tempu… Večer se přesouváme k Postojné, na místo, kde již předcházející výprava před 3 roky trávila zbývající chvíle končícího dne. Místo kousek od silnice mělo jen jednu mouchu: komáry…

7. den – pátek 21. července 2006

Slunce nás chvíli po sedmé vyhání ze stanů. Dopoledne je Jakubovi naordinována prohlídka Postojnske jamy. Povozil se vláčkem, polaskal se s macaráty a v jeskynním chladu prý i trochu prostydl. Prý to ale stálo za to. Ostatní členové výpravy se mezitím věnovali hledání jakéhosi krasového jezera (Palško jezero), které, jak jsme záhy zjistili, v parném létu zcela vyschlo. A tak „povrchová“ část výpravy raději zavítala do Sparu v Postojné doplnit zásoby krmiva a pojiva. Abychom si jeskynní chládek užili všichni, měli jsme na 13:00 naplánovanou návštěvu jeskyně Križna jama. Takřka na cestě z Postojné ke Križné jamě leží i zajímavé údolí Rakov Škocjan, které je učebnicovým příkladem krasových jevů. Navigátor Peťan (studovaný geograf!!!) však během prvního pokusu o nalezení doliny záhy ztratil ve změti lesních cest orientaci. Míra jistoty znalosti správné polohy na mapě se dle jeho slov postupně snižovala z 90 % na 60 a po příjezdu zpět na hlavní silnici až na nulu, takže jsme prohlídku krasového údolí museli nechat až na dobu po návštěvě Križne jamy. Toho dne Križna jama zažila nejslavnější den ve své historii. Dle slov průvodkyně tudy projde ročně 4000 turistů. Dnes se sem ale kromě naší čtyřčlenné skupiny vypravila i padesátičlenná tlupa italských skautů (což nám vyneslo slevu na vstupném – platili jsme 720 SIT/osobu) a řada dalších cizinců. Takový nápor zájemců tu nepamatují ani ti nejstarší speleologové. Križna jama může návštěvníkům nabídnout dva okruhy – suchý (pěší, dlouhý 1,5 km) a vodní (jízdu na člunech po zhruba 20 podzemních jezerech, jimiž je jeskyně proslulá). Delší varianta trvá čtyři hodiny, musí se dopředu objednat a je určena pro max. 4 osoby. Nízký stav vody znemožňoval jízdu čluny, proto se delší varianta toho dne ani ve dnech předcházejících neuskutečnila. Spokojili jsme se tedy s návštěvou pěšího okruhu. Vítaným bonusem nám byla vyjížďka lodí po prvním z jezer. Po stránce krápníkové výzdoby by se suchá část Križne jamy dala nazvat velmi chudou. Průvodkyně nám ale prozradila, že se zde našly četné kosti jeskynních medvědů. Cenným nálezem byla i abnormálně velká medvědí lebka, která musela náležet abnormálně velkému jedinci. Jak ale Fíla vtipně anglicky poznamenal, mohla patřit i normálnímu jeskynnímu medvědovi s abnormálně velkou hlavou. Po prohlídce jeskyně následoval pokus číslo 2 o nalezení údolí Rakov Škocjan. Navigátor Peťan si tentokrát vedl bravurně a hned napotřetí se trefil… Malé i Velké „naravne okno“ jsou opravdu úchvatné (jen škoda že bylo tak sucho, že jimi neprotékala po povrchu téměř žádná voda). Přilehlé jeskynní systémy dovolují amatérským speleologům v sandálech a s čelovkami trochu si zvednout hladinu adrenalinu v krvi. Je div, že se tam neplatil žádný vstup. Večer nocujeme na našem oblíbeném místě u Postojné.

8. den – sobota 22. července 2006

Sobota byl poslední den dovolené před cestou zpět. Mince rozhodla (tedy až asi na pátý pokus), že se podíváme do Lublaně. Centrum města má lázeňský ráz a vypíná se nad ním hrad. Lublaň nám však připadala jaksi provinční. Od dob Rakouska-Uherska se toho v ní asi moc nezměnilo. V tomto názoru nás utvrdila jedna slečna, která si na ranní procházku po sobotních nákupech vyrazila v šatech z počátku minulého století. Asi bychom o nic nepřišli, kdybychom sem nezavítali (o přebytečná eura teprve ne…). Po prohlídce Lublaně jsme se přesunuli více na západ do Julek (mapa zde). Na tomto místě je třeba všechny motoristy varovat před použitím silnic nižších tříd. V některých místech jsou totiž kryty toliko šotolinou, a tudíž bývají v letních měsících velmi prašné. Díky použití příliš podrobné mapy nás vítr zavál tam, kam jsme vlastně ani tak moc nechtěli – k Divjemu jezeru u Idrije. Jezero je asi 120 m hluboké, ale jeho skutečná hloubka není, podobně jako u naší Hranické propasti, dosud známá. Po rychlé prohlídce jezírka zajíždíme obhlédnout Tolminska korita. Ta se, jak již jejich název napovídá, nacházejí kus od Tolminu. Do soutěsky se od 8:30 do 18:30 platí vstup 2 eura. Soutěska však byla tak fotogenická, že jsme na tuto finanční peripetii rychle zapomněli. Voda valící se uzoulinkou soutěskou je průzračně čistá. V rámci hygienických opatření jsme Tolminku použili k omočení nožek. V Tolminu, toho času obleženém polonahými opilými rockery přioděnými do černé kůže, nakupujeme pojivo na poslední večer. Ten trávíme na pravém břehu Soči poblíž vesničky Čezsoča u Bovce. Před konzumací vína se ještě jdeme otužit koupelí k Soči. Největší odolnost vůči osmistupňové vodě prokázal Peťan, který se v ní vydržel ráchat celých pět minut. Bivakujeme ještě mimo Triglavský národní park na luxusní loučce u odbočky z hlavní silničky u Čezsoči. Popíjíme víno, přikusujeme arašídy, čipsy a pršut.

9. den – neděle 23. července 2006

Dnes nás čeká už jen přesun z Julek domů. Vstáváme v šest, aby nás někdo nenařkl z parkování na nepovoleném místě. Na parkovišti u Soči přeorganizováváme kufr, aby po příjezdu do Prahy nevypukly boje o Kubajzovy onuce, případně Peťanovy namantané informační materiály (pozn. sloveso mantat označuje činnost člověka, při které drancuje stojany s letáky a prospekty, které jsou zadarmo). Zastavujeme ještě u Korit Soče a na Izviru Soče. Průzračná Soča je bezesporu královnou řek. Jen škoda že je tak ledová. Je nám ale jasné, že kdyby nebyla takhle ledová, nebyla by tak průzračná… Při přejezdu sedla Vršič konstatujeme, že zdejší cyklisté vypadají méně „namakaně“ jako jejich italští kolegové. V Jesenici tankujeme za eura naftu (ve Slovinsku se letos dá platit tolary i eury, protože počínaje příštím rokem přecházejí Slovinci na euroměnu). Od té doby se nic moc neděje. Slovinsko opouštíme po trase Radovljica – sedlo Ljubelj. Přes Rakousko jedeme po trase Klagenfurt – St. Marein bei Neumarkt – Judenburg – Liezen – Bosrucktunnel (jeli jsme bohužel po dálnici a tenhle tunel nás stál 4,50 EUR, před dalšími tunely jsme radši sjeli na silnici první třídy) a dál po dálnici na Linz a přes Freistadt a Dvořiště po notoricky známé trase do Prahy.

Sepsal Pe+K+J+Pa