Cesta byla plánovaná stylem "určitě to půjde projít, vždyť tam na mapě nic není". To byla zaslechnutá Petrova věta z předchozího dne. Pokud jsme šli po louce, bylo všechno v pohodě. Po překování prvního potoku, což znamenalo překonat hlubší terénní zářez, dosti zarostlý, kamenitý a navíc v cestě ležel velký strom, jsme si mysleli, že to je to nejhorší, co nás může potkat. Následovalo však prodírání hustými porosty, překonání kamenitých skalek, vymletých prohlubní a místy nalézání a opět ztrácení jakýchsi náznaků cesty. Petr s Jirkou se od nás oddělili na začátku, když se první potok rozhodli překonat klesáním a za potokem se jim už nechtělo stoupat k nám a nám zase klesat dolů k nim. Pokračovali jsme paralelně, aspoň jsme si to mysleli, ale nejspíš každá skupina jinou rychlostí, takže jsme se už nesešli. Na rozcestí jsme diskutovali kam máme jít, byly varianty pokračovat dál směrem k lanovce, kde měl být cíl a sraz s druhou skupinou jenže nikdo pořádně nevěděl, o kterou lanovku má jít a jestli je cíl na dolní nebo horní stanici. Nakonec jsem šli po okruhu zpátky. Obědvali jsme u kravína, kde Klárka řekla, sedíc přímo před vraty od kravína, že prý se potí jako vrata od kravína. Po dalším krátkém stoupání jsme potkali Petra s Jirkou, což nikdo nečekal a bylo to příjemné překvapení. Vrátili jsme se přes Alpenhaus zpět do chaty.