Ivanova reportáž

DÍL DRUHÝ

Sobota, 25 května 2002
Ráno odjezd od banánů Indočernochem do Pietermaritzburgu, odtud nás od přestupního hotelu odvezla Jane do Underbergu. Obě cesty minibuskem s přívěsem, do kterého jsme naládovali naše zádová zavazadla. Poslední část – cca 10 km cesty nás všech sedm naložil i s krosnami na korbu pickupu černoušek s velkou hubou a vysypal nás mezi několik kruhových domků s dřevěným srubem uprostřed. Norman – troglodyt rozhodnutý se s námi seznámit. Se všemi a hned několikrát. Vyslovujeme svá jména a on nás okamžitě a velmi procítěně přejmenovává na „later“ – asi, že má plnou ramku. Postupně přicházíme na to, že je jak bomba, má ho jak z praku, nebo jak vidle. Podle jeho syna Jonathana, který je na tom dost podobně, je pouze trochu „topped“, ale už prý asi tři dny nespal. Ubytováváme se ve srubu, snažíme se odejít – jsou asi dvě odpoledne, postupně se nám to daří. Družný Norton poslední z nás vyprovází až na křižovatku a my odcházíme do hory, podívat se na kopec, abychom viděli, kam se to vlastně zítra chystáme. Okolo ostnatého plotu, nejprve pěšinou, pak suchou travou mezi šutry – šutry pískovcové, velké a ještě větší. Křoví už jen na vrcholcích kopců. Jdeme po jižní straně kopce – ve stínu. První odpadá Honzík – nemá vhodné boty pro skotačení mezi šutry a sukulenty. Na kopci nás se slovy: „Všechny kopce budou stejné a Norton je dole sám a veselý“, opouští David. Zbylých pět pokračuje hřebenem s větrem kolem uší a proti Slunci na severu, hřebenem mezi suchožlutě ostrou trávou a šutry k dálkovým pohledům. Temná modrá obloha přechází všude kolem obzoru v rovně uříznuté kopce barvy holubičí modři, ty bližší jsou železitě skořicové, nebo temně hnědé s obnaženými balvany na vrcholu, házejícími do kraje ostré temné stíny. Na severu krajina kopcovatí a pustne. Kousek západním směrem by mělo být Lesotho, ale nikde ani náznak slíbené měsíční planiny, o které nám vyprávěl jeden řidič, který nás vezl do PE. Asi snad až na kopci, na který vylezeme zítra. Scházíme modrými vřesy v suché trávě do borovicového lesa a k rybníčku s mraky komárů a rákosím. Přesypeme fotky a cestou úvozem kolem srubu nad vodopády, se stmívající se krajinou kolem, zpět do srubu.

Z Normana se skutečně vyklubal již velmi zřetelný Norton, který se snaží organizovat přípravu večeře. Postupně někteří troglodytovi pomáhají – nechají se komandovat jeho ambivalentními pokyny, někteří postupně balí a stěhují se ze srubu do volné kruhové chatky v očekávání bouřlivého večera. Jonathan už nereaguje, Norton jen blábolí zmatené názory na vše okolo. Houby s rajčaty v těstíčku zapékané v troubě opustil jak sirotky a po půl hodině si ani nevzpomíná, že něco takového připravoval. Jsme trochu nejistí, zda i tato atrakce nám bude započítána do ceny ubytování. Norman jde rožnit maso k venkovnímu ohništi. Jeho akční rádius může kromě zapálení okolní suché trávy zahrnovat klidně i zfajrování rok starého srubu. Ještě, že jsme se vystěhovali. Po zbytek večera vybírám a popisuji fotky do netu, někteří se připojují k ohni a užívají si s Normanem.

Neděle, 26. května 2002
Vstáváme v 6.00, všude zima, jinovatka – mráz. Do sedmi se nám podařilo vypravit se na celý den v horách – někteří stihli i snídani. Kolem půl osmé budíme na koňské farmě Steva, o kterém postupně zjišťujeme, že mu to zde všechno patří, a který nás velmi ochotně nakládá a odváží mercedesovou čtyřkolkou přes hory ku bráně do rezervace Dračích hor. Čtyřkolka – velmi velké auto – má kabinu, na jejíž zadní tři sedadla si nás všech sedm posedá, protože vepředu sedí Steve a nějaká místní dívčina. Postupně setřásajíc svá těla do jedné společné kompaktní hmoty chápeme, proč má čtyřkolka podvozek asi metr nad zemí. Zajímavě kineticky dynamická zkušenost. Brána do parku – domeček, kde si koupíme lístky, prohlédneme mapu, slíbíme, že půjdeme po jedné z tras popsaných na zdi – variant je pět, jsou popsány jen slovně a posléze zjišťujeme, že mapa, která je součástí průvodní příručky za 1,50 R, ukazuje jen základní rozcestí udávající směr.

Chůze trávou, podél řeky, potok, tráva přerůstá pěšinou, hnědé kopce okolo, tráva je suchá, vysoká někde až nad kolena, pěšinu přetínají kameny nebo kulatina svádějící vodu z řídkých dešťů zpět do trávy. Kolem nejprve mělké údolí s malými kopci, Slunce zprava od východu, jdeme proti němu. Nalevo černý kopec, vyrůstá v horu, zpočátku zasahuje jen černým jazykem do trávy v údolí, pak nás již neopustí a zůstává v nás i po opuštění hor. Spálená země. Vypálená tráva. Polovina světa – neboť celé údolí, kterým stoupáme je teď naším světem – je černá, spálená ohněm. Druhá polovina je barevná – rezavá a žlutá a zelená travou, pestrá strakatými listy rostlin, které zde barevně kvetou, červená, bleděmodrá a sivá lišejníky na zelenošedých kamenech. Temně modrá obloha patří k oběma polovinám světa. Přelétávají po ní černí krákorající ptáci z barvy do nebarvy. Kameny rostou, potkáváme, čím výše jdeme, větší a větší balvany drolivých, zvonivých, vodou vymletých a železem naplněných bohatých nápaditých tvarů. Jsou to hřbety draků, podle nichž mají hory své jméno. Protější kopec na západě již zaplnil polovinu obzoru svojí černotou spálené hlíny. Chůze spálenou zemí, která se vnutila pod naše nohy. Občas z černého popela vyráží ne úplně spálená tráva, nabízeje svoji zelení znovu oživit uhelný hřbet v krajině. Čím výše stoupáme, tím větší hory nás obestupují. Vzdálenosti k obzoru se zvětšují, kraj se rozestupuje, tráva rezatí a ostýchavě zelená. Občas zaskřehotají babooni nebo zamečí horská koza. Hlavním zvukem je zde však ticho, až se chvěje zem pod nohama, ani šustot trávy vzbuzený našimi nohavicemi či občasné zavrzání velkých žlutých listů vyrůstajících v suchých trsech okolo, nedokáže ticho okolo nás nasytit. Možná vůně. Zkouším se soustředit se na cokoliv, co by se dalo nasát. Vzduch je však tak čistý, že jen nevzrušeně a monotónně proudí okolo hlavy a vědom si své možnosti býti nositelem vůně, schválně nic podobného nenabízí. Snad v létě. Teď je zde zima, okolo jen suchá tráva nebo spáleniště. Spáleniště jediné voní. Voní sluncem, ale ne nepříjemně. Vzduch je zde nahoře namíchán ze studeného větru a teplého slunce.

Planina. Planina baboonů. Jsme asi 2 200 m vysoko, okolní skalnaté hrady jsou svými vrcholky ještě o 200 ÷ 300 m výš. Vzduch je průzračný, vzdálenosti se zdají být na dosah ruky – i nebe je zde blíž. Pěšina dělí i zde svět na černý a barevný. Zde konečně potkáme velké rezavě fialové a ocelově šedé zvonivé kamenné květy velké jako domy. Zkamenělé ohně pradávných plamenů, pro něž okolní vypálená tráva ani nestihne být. V kamenech je minulost, která ani nemá datum. Voda, jejich pády z kopců, mráz a slunce, všechno je čitelné a proto obrovsky důležité. Netřeba slov, netřeba kamenům vůní a zvuků, stačí barva a tvar. Krajina zde jen je. Je v ní modř oblohy, skořice, písek a rez železa, slunce a ticho, tráva, která doroste a pak opět bude sežehnuta, věčnost výšky a pohledů na svět, který se nám ukáže tak veliký, jak vysoko se odvážíme vystoupit.

Zmatená chůze travou, vlastně už není kam jít. Dále už je možno jít jen v sobě. Snažím se celou krajinu ukrást očima do sebe, abych ji mohl nabídnout těm, kteří zde teď tady se mnou nejsou. Vím, že když odejdu, krajina bude dál nevšímavá a důležitá, ale vše, co se mi podařilo očima ukrást, bude už navždy chodit všude se mnou. Chůze zpět, rychlá, vědomí cesty, kterou už jsme prošli, zdá se teď snadnější, než když jsme jí procházeli poprvé. Není tomu však tak. Každá cesta vždy někam vede a proto žádná nevede jen tam, odkud jsme vyšli. Brána, pivo, tričko s horskou kozou a telefonem na druhý pokus přivolaná čtyřkolka. Steve nás veze přímo do Underbergu do baru – jsme však dost utahaní, a tak se asi večer nevyvíjí podle jeho představ; prý nás chtěl vzít ještě na večeři a mohlo být veselo (?), ale posléze nás, po pár točených místních pivech, debatě s britským historikem z Cambridge – podle něj jsme opice ze Střední Evropy, protože jediná kultura stojící za povšimnutí je britská – a Pavlovy partie šipek, odváží čtyřkolkou do naší rotundy, kde se konečně po celém dni civilizujeme, vaříme večeři, uklízíme digizáznamy, jdeme spát a nastavujeme budíka na 6.00 na ráno. Steve nás totiž překvapil odjezdem odtud v 7.30 a ne v 10.00, jak bylo původně slíbeno. Asi jsme ho naštvali. Jsme prostě opice ze Střední Evropy, které nemají rády bluegrass.

Pondělí, 27. května 2002
Mlžné zimní ráno – Steve přijíždí se čtyřkolkou přesně v 7.30. Vysvětlení je jednoduché – veze do školy v Underbergu svoji dceru. Ranní nástup o dvě hodiny dřív není tedy nic proti nám. Snídáme v Underbergu před supermarketem – likusák s vystavenými černochy na lavičkách, hledícími do rozjasňujícího se zataženého rána. Vůně smaženého masa a monotónní reproduktorová hudba a startující dodávky a černošky na raním nákupu.

Odjezd do Pietermaritzburgu – něco přes hodinu v autě zády ke směru jízdy, zatuchlina brambor, nedá se moc větrat, postupně všichni usínáme. Vykládka před McDonald‘s – dál nás přepraví Greyhound autobus – cesta začíná 12.30. Nejprve krajina kolem, Slunce, kopce, před setměním všude hory bez vrcholků – rovně uříznuté těsně pod oblohou. Západ Slunce, únava, chvilky spánku. V autobusu pouštějí postupně čím dál debilnější videofilmy. V posledním hrají hrdinští mluvící psi. Okolo cesty se setmělo, hvězdy. Nad námi leží na zádech Lev. Východ Měsíce. Oblačné ryby, beránci a draci zůstali na východní straně Dračích hor, na straně dne a Slunce. Jedeme nocí na západ do Bloemfonteinu. Vystupujeme po 21.00. Dost zničení na pustém nádraží. Taxík do backpacker`s Naval Hill – skvělé místo. Před cca pěti lety předělaná nejstarší vodárna ve městě na ubytovnu cestovatelů. Místní jsou za barákem okolo ohně. Pivo berou z automatu, někteří jsou už dost použití, ale všichni jsou moc veselí. Večírek pokračuje seznamováním. Měníme bankovky na coiny a seznamujeme se s pivním a cocacolovým automatem. Večírek pokračuje stříháním Vavřince u ohně, stříhám spíš po hmatu, než bych celou produkci kontroloval očima – oheň už jen hřeje, než aby svítil a zahradní lampa je daleko. Místní postupně odpadají, nám docházejí coiny a dřevo. Zůstáváme s místním Jihoafričanem, který má vlasy stažené gumičkou a vytahuje se, že za celý život přečetl pouze tři knihy – jedna z nich je Bible, další dvě byly o místní kultuře, nebo přírodě – není mu moc rozumět. Mluví místní angličtinou, kterou prokládá afrikánštinou. Večírek pokračuje už jen v pěti. Mne, Petra, Davida a kupodivu i Vavřince odváží černovlasý Afrikánec svým autem do prý 1,5 km vzdáleného PUB. Hned ve vstupu ho odchytají místní, kteří tu jsou doma a my jsme odveleni k baru. Pomalované stěny, mnoho různých strakatých místností, vše však jeden otevřený prostor. Kupodivu tu není moc nakouřeno. Vysoké a i nízké stropy, barevná světla a vzadu v hale za barem s diskotékou kulečníkové stoly. Záchody vytapetované novinami, občas strop z vlnitého plechu. Velmi veselo a živo. Náš bar je jen pro nás. Máme výhled na oranžový krb, vedle okno do zahrady, barový pult je masivní dřevěná deska, vpravo lednice nápojů, naproti několik řad lahví chlastu nejrůznějších barev, značek a tvarů. Náš Afrikánec chce whisku, my točené pivo. Vavřinec coke. Španělská barmanka se stříbrnou kuličkou ve spodním rtu vytahuje odněkud z pod pultu hromady ledu. Ledem naplní dřevěný soudek na pultě, není to atrapa, je to pípa. Vávra odchází hrát mezi černochy kulečník. Večírek pokračuje. Abstrakce v moderním africkém malířství. Prokládáme obrazy tequilou. Turecko. Mísy hranolků, salátky, krabí maso a smažená kuřecí křídla. Omáčka s vůní zázvoru, majonézy a vinného octa. Už jsou tři hodiny druhého dne a Mexičanka zavírá bar. Vedle je však ještě otevřeno. Petr s Afrikáncem kupují čtyři lahve velmi levného, ale prý prvotřídního místního červeného vína a Afrikánec nás odváží zpět na vodárnu. Večírek pokračuje znovuoživením ohně a ochutnávkou vína. Je skutečně prvotřídní. Závěr už patří jen Petrovi s Afrikáncem, my ostatní jdeme spát do klecí z vlnitého plechu s pestře pomalovanými dveřmi.

Úterý, 28. května 2002
Ambivalentní ráno. Pavel s Vaškem odcházejí do infocentra zjistit cestu do Lesothského království. Petr a já se postupně podobné věci dozvídáme od Alexise, kterému vodárna patří. Nad námi na kopci je hvězdárna, je to ale prý jen divadlo, asi 25 km za městem je prý hvězdárna, která funguje jako hvězdárna. Před polednem přicházejí Pavel s Vaškem. Výměna názorů a snaha některých o násilné předávání svých životních zkušeností druhým. Bifurkace. Nadšení z Pavlem zajištěné prohlídky hvězdárny za městem dnes v 16.00. Budou tam na nás čekat. Alexis domlouvá taxík, zítra Lesotho. Odcházím s Vávrou a Honzíkem do města. Potřebuji vyměnit poslední peníze na zbytek výletu. Z první banky mne vyvádí zřízenec v uniformě železničáře s předpotopním telefonem na krku před dům a posílá nás o tři ulice dál, pak doleva a tam někde na konci bloku by snad mohla být směnárna. Tohle je pouze banka (?). Na vytčeném místě postupně potkáváme lidovou knihovnu, radnici, parlament (?), u vchodu do radnice se ptám uniformovaného černého muže, kde by taková budova, kde vyměníme peníze, mohla být. Posílá nás naproti do proskleného Civic Centre. Uvnitř několik bank. Postupně nás opět slečna z informací vyvádí do haly a ukazuje na kancelář se dvěma bankovními okénky. Vstupujeme. Černoška za okénkem odmítá mé dolary a po marném mávání rukama se snaží vyznat v našem plánku města z turistické kanceláře, aby nám ukázala, kde je směnárna. Směnárna je samozřejmě mimo mapu. Je to pro jistotu hodně daleko, ale směrem, ze kterého jsme přišli. Potkáváme městské muzeum, jdeme ulicí Nelsona Mandely, nějaký budovatelský pomník, bůrský oficír s tropickou helmou na kobyle – vše v trvanlivém bronzu. Románský kostelík a palmy. Černoši a ibisové se zahnutými zobáky a měňavým peřím capkající jako slepice v trávě. Vidím na rohu další banku. Zde se opakuje tentýž postup. Úřednice nám pro jistotu kreslí mapu, kde směnárna je a snad jsme už blízko. Po několika blocích zjišťuji, že ji nakreslila zrcadlově – tady je všechno naopak. Vracíme se a měníme azimut o 90°. Konečně nalezeno – opět mrtvý pokus, po průchodu několika bezpečnostními vstupy s dvojitými dveřmi, kontrolkami a zajisté neprůstřelným sklem, dáma za přepážkou jen někam mává rukou a odmítá se se mnou o penězích bavit. Banky tady asi vystačí jen s vlastní měnou. Jdeme dál. První národní banka s velkou vstupní halou a neprůstřelnými dveřními kabinami je už můj poslední zoufalý pokus – taxík na hvězdárnu odjíždí za cca hodinu a čtvrt a není jisté, jestli jsme tu dobře. Bingo – imigrační uniforma se jmenovkou, „How can we help you?“ nás odkazuje na konec černošské fronty někam mezi provaziště. Čekáme, máme za sebou exkurzi po místních bankách a velkou nedůvěru v místní ochotu mezinárodně obchodovat. Po cca 15 minutách jsme na řadě – od přepážky s protisedícím bankéřem nás však vyhání černoch, kterého jsem považoval za personál – pouze stál v řadě před námi sedíc při tom na židli u prázdného boxu. Dalších pět minut v prdeli. Černoši ve frontách mlčky stojí, černoši za pulty nonšalantně přecházejí sem a tam, přemísťujíc při tom vždy několik lejster a lehce konverzují. Je zde hodně boxů, které jsou obsazeny pouze ze strany zákazníka – bankéři chybí. Opět dnes již po několikáté další krůpěj naděje v podobě bankéře, který volá a ukazuje na mne. Usedám, on přebírá můj pas, mé peníze a odchází. Ticho. Je slyšet čas, který mi vytéká z kapsy, ve které mám budík. Dalších deset minut v prdeli. Vrací se. Má několik lejster, kopii mého pasu a začíná to přede mnou propisovačkou vyplňovat. Vrací mi pas. Mých 150 USD nechává ležet vedle na pultě, stejně nevšímavě se chová k počítači před sebou. Podepisuji se. Vytahuje kalkulačku s obřími knoflíky, která snad umí i násobit a dělit, a přepočítává náš společný obchod. Vpisuje nalezené číslice do formuláře. Opět se podepisuji. Opět odchází. Růžovou kalkulačku odnáší sebou. Všímám si ještě úplně stejné, ale modré, na šuplíku jeho pracovního stolu. Na té si asi data zálohuje. Jeho stůl, kromě nefunkčního počítače, obsahuje ještě traktorovou tiskárnu, flastrem olepenou zelenou sešívačku, dírkovač na lejstra a neskutečný svinčík směsi papírů, kancelářských sponek, magnetů, pitomostí a špíny. Zastavuje se proti nám tlustá černoška, která se snaží o sladkou konverzaci na téma „jaké je Bloemfontein skvělé město“. Asi u jiného boxu také někdo čeká na její bankovní služby.

Náš černošský bankéř s flekatýma rukama mi klepe na rameno – útok zezadu jsem nečekal – a vede nás napříč halou do jiné fronty, kterou se solidárně rozhodl vystát s námi. Do odjezdu taxíku už zbývá jen asi 30 minut. Dlouhou chvíli si snaží ukrátit snahou o konverzaci podobného typu jako před chvílí jeho kolegyně. Odpovídám mu velmi jednoslabičně, ale posléze mne napadá, že je to možná součást jeho práce a snaží se klienty udržet alespoň v dobré náladě. Předstupuje s námi k vysněnému okénku s prošedivělým černochem, předává mu mé peníze, svoje lejstra, o něčem se dohadují. Nerozumím ani slovo, ale podle tónu řeči usuzuji, že je něco špatně – po dalších pěti minutách náš první bankéř přesvědčuje našeho druhého bankéře, který mezitím vyplnil dalších asi osm – deset kartiček a formulářů, o nutnosti jeho podpisu na svých papírcích, a odchází. Náš druhý černoch dál vyplňuje a zastrkává své kartičky na různá místa, mé peníze pořád leží na stole – snad teď už neodvratně na jeho straně. Konečně mi vyplácí prvním bankéřem nabídnutou částku, kterou ponížil ještě o svoji provizi. Vše je však na konečném účtu pečlivě zaznamenáno. Bankéři se podělili zhruba v poměru 2:1. Odcházíme. Opouštím první národní s třináctiminutovým termínem do odjezdu taxíku. Z bezpečnostních neprůstřelných kabinodveří si při svém odchodu samozřejmě vybírám ty, u kterých nefungují druhé – venkovní dveře. Imigrační uniforma mne po chvíli vysvobozuje a s úsměvem ukazuje na nápis vedle dveří, kde je přece napsáno, že dveře nejdou otevřít. Desetiminutový úprk k backpackerům. Velmi propoceni, ale stíhám ještě přesypat fotky.

Odjezd na hvězdárnu dvěma taxíky. Konečné složení této exkurze je Pavel, Vašek, Honzík, Vávra a já. Zbytek se rozhodl dnes astronomii vynechat. Hvězdárna je nazvána Boyden. Stojí na kopci vystupujícím o asi 50 m nad okolní planinu. Čeká nás tu Hannes Calitz – člověk, který žije pro astronomii. Hvězdárna je součástí Univerzity of the Orange Free State Rep. South Africa. Knihovna velikánů – spisy sira Edingtona, Laplace, Jeanse a dalších. Venku je po vyhlídce do okolního kraje z vrcholu afrického Řípu, v křoviscích, mezi palmami a kaktusy poschováváno mnoho pozorovacích domků s odjíždějící střechou, většinou vlnitý plech nad zděnou režnou stavbou. Domky jsou úměrné velikosti přístrojů, které ukrývají.

První je 25 cm Ø Metcalf triplet, f 124 cm spolu s širokoúhlými kamerami na pilířové montáži. Je možno jej doplnit objektivovým hranolem 2,5°. V dalším domku je nám předvedeno oranžové dělo – barva je důležitá – 33 cm refraktor f 482 cm se třemi hledáčky s nádhernou německou montáží s nastavitelným obloukem podle zeměpisné šířky. Domek má dřevěnou podlahu snižující se ku středu ve tvaru osmiúhelníka, protože teleskop je přece jen trošku větší. Na stěně zde visí stejná mapa pana Rűkla, jakou vezeme sebou, jen je anglicky. V dalších dvou domcích nám Hannes ukazuje dnes nefunkční Cassegrain 41 cm Ø f 800 od firmy Nishimura, která je prý i ještě dnes naleznutelná na internetu a 41 cm Ø f 220 cm rozebraný Newton, obklopený vysypanými součástkami.
Pokus o poslední paprsky zapadajícího Slunce coelostatem 20 cm Ø přes 15 cm Ø horizontál v Ha. Rudý kotouč je již značně pohlcen listy okolního porostu. Uklízení coelostatu.

V obrovském, plechově stříbrném, dómu je nám představen místní hlavní dalekohled. Cassegrain Ø 152 cm, f primár 775,6 cm, f soustavy 2 382 cm z roku 1930 (štítek na pilíři montáže). Obrovitá pilířová montáž je velmi kompaktní – horní část tubusu je otevřená příhradová připomínající Mt. Willson. Dalekohled vyrobil Dr. Andrew Ainslie Common z Anglie v r. 1904. V r. 1920 jej přefiguroval pro Dr. Shapleyho a konečné nová montáž byla konstruována firmou J. W. Fecker v r. 1927. Od r. 1933 je používán. Dnes pouze pro CCD. Mezitím se setmělo a kupodivu odešly mraky. Jsme znovu pozváni k oranžovému dělu.

Budeme pozorovat. Hannes nemá eyepiece pro tento stroj, po chvíli jej přináší z jiného dalekohledu odvedle – f 12 mm (?) pro primár f 4 820 je to trochu silné, ale uvidíme. Venuše, Jupiter, nic moc. Mazlavě duhové obzorové fleky. b Centaura se nabízí, ale je ještě světlo. Hannes staví dalekohled na Rigil Centaurus, Toliman - a Cen. Nádherná dvojhvězda G2, K1, druhá ke Slunci nejbližší hvězda 4,4 LY. Pak tedy b Cen jako rozsypaná mouka – mraky hvězd na bledém pozadí. Hodně vysoko nad severním obzorem M 104 Sombrero – zřetelně je vidět temný předěl zařezávající se galaxii do pasu. Začíná přehlídka jižní oblohy. Srovnáváme naši oblohu s Hannesovou. Vysvětlujeme si, kam až dohlédne kdo z nás. Kde a jak vidíme která souhvězdí a objekty. Hannes nám závidí naši oblohu, my mu tu jeho. Na zdi tu visí pan Messier se svými 110 objekty – Hannesův sen, který zatím neviděl.

Centaurus A jako na fotkách z Hubble Space Telescope. Krásně čitelné dvě oddělené poloviny galaxie, která je strašně blízko.

Klenotnice v Jižním kříži – zde Treasure box přejmenovaný na Jubox. Oranžová perla uvnitř diamantů. h Carinae jako snová mlha a znovu b Centaura – tentokrát krupičkově vyzobávající celé zorné pole oranžového děla.
Large Magellanic Cloud – očima ponejprv považovaný za zbloudilý mrak, v triedru obrovské protáhlé S, které se do něj ani nevejde. Pak Tarantula 32 cm Ø. Květina vířící tmou.

Končíme – Hannes musí pozorovat, než vyleze Měsíc. Balíme a znovu stříbrný dóm se skleněným obřím okem. Řídící středisko a zaostřování, stavění a pohyb obra, který je druhý největší v S.A. Pak už jen SALT 10 x 11 m, ale to asi jindy. Závěrem ještě prohlídka fotografií pořízených Schmidtem – Tarantula, LMC, 47 Tucanae – KH 104 vedle SMC. Čekání na taxík, prohlídka ještě očima a triedry, rozloučení a odjezd. Závěrem vychází Měsíc a opět nastupují mraky.

Středa, 29. května 2002
Ráno vstáváme v 6.00 – taxík, který se tu měl objevit, má prý poruchu, a tak (asi je to jediný taxík ve městě) se vydáváme ke stanovišti dálkových (?) taxíků pěšky. Autobuskové nádraží, zamřížovaná kancelář, taxík do Maseru – hlavní město Lesotho – odjede; dokonce je již na stanovišti. Vypisuji naše jména do knihy cestujících a platím. Lístek nedostaneme – máme si jít obsadit místa v taxíku. Je něco po osmé. Taxík je pro 15 lidí, z nichž už tři sedí uvnitř. Něco přes hodinu sedíme, postupně nám dochází, že auto neodjede dřív, dokud nebude plně obsazeno. Mezitím nám pouliční prodavači neustále nabízejí pootevřenými okénky a dveřmi bonbóny, banány, ponožky, čepice, kožené opasky, zapalovače, kosmetiku, buráky, železné náušnice, vypadající jako zlaté, digihodinky a někteří se neustále vracejí znovu a znovu s tímtéž už jednou odmítnutým zbožím. Něco po deváté přichází řidič, nastartuje taxík a zase zmizí. Dalších 15 minut sedíme v taxíku s běžícím motorem. Naproti na refýži mikrobusů hoří v sudu od asfaltu oheň. Asi je taxikářům zima. Konečně odjezd. Téměř celou cestu spím, řidič hraje na kazeťák africký folklór. Hranice státu – království – Lesotho. Ploty z ostnatého drátu, tři vstupy pro osobáky, náklaďáky a pro pěšáky. Kulatým razítkem do pasu opouštíme R.S.A. vstříc imigrační úřednici Lesotha pro vízum královské. Vízum stojí 300 R/osobu. Po chvilce vyjednávání Pavla, Petra a imigrační černošky, získáváme příslušné vízum na 72 hodin pro všech sedm za 150 R dohromady. Samozřejmě bez účtu. Původně prý chtěla 50 R za jedno razítko. Jsme v Lesotho. Přepadají nás zde okamžitě taxíkoví nadháněči, kteří nás chtějí kamkoliv odvézt. Není nutné kam my chceme, na všechny naše otázky odpovídají několikrát opakovaným yes. Dokonce i na otázku o ceně za odvoz do centra města. Jedeme smradlavým autobuskem s pytli cibule a ještě asi pěti černochy. Jedeme kolonií polorozpadlých přízemních domečků, z nichž každý je jen jednou místností z betonových tvárnic a se střechou z vlnitého plechu přitíženého kameny. Některé domky jsou opuštěné a polorozpadlé. Vybitá okna, projíždíme smetištěm. Zvenku jde dost divný puch – je vlhko, šedivo, zataženo, prší. Všude kolem bláto a nasládlý puch pálené kukuřice. Černoši v barevných dekách, které mají buď omotány kolem těla, nebo sepnuty drátem pod krkem. Někteří jsou podobně zabalení do igelitu. Naši taxikáři nás vysazují po nepochopené otázce, kde že je vlastně centrum města, u nějakého kruhového objezdu s nadchodem pro pěší se zeleným zábradlím. Jdeme se tedy nahoru nad cestu podívat, kde to vlastně jsme. Déšť. Není zima. Naproti pískovcový kostel se dvěma věžemi, okrové barvy, tři lodě, věže jsou hranaté, zakončené kamennými kříži. Okna jsou hranatá, je jich moc, jsou malá – kostel jen zdánlivě připomíná evropskou románskou formu kříženou s funkcionálními pokusy moderny naší první poloviny 20. století. Propojení bočních nižších lodí s hlavním středním prostorem se sedlovou střechou je však provedeno podivně masivními ramenáty esovitého tvaru při každém pilíři. Kostel je zavřený. Vedle budova katolického rádia a škola. Vše obehnáno ocelovým plotem s kamennou podezdívkou. Venku před plotem dřevoigelitové stánky ze sdrátovaných větví, palet a čehokoliv. Pouliční holič s mašinkami zapnutými do autobaterie uložené vedle sebe v blátě. Dva černoši topící pod hrncem něčeho, co strašně smrdí – hrnec je úplně opečený, kouří se z něj a není jasné, zda výsledkem nemá být jen teplo ohně. Přecházíme zpět zelenozábradlový most. Pouliční igelitověstánkoví prodavači. Koření svázané do maličkých otýpek, náramky do hodinek, plastikové nožíky, metličky z trávy. Stažené hadí kůže vystavené na plotě, pazoura s drápy nějaké chlupaté šelmy, pokroucené vysušené vnitřnosti neznámých zvířat. Cestovní kancelář Lesothského přírodního života s pomalovanými keramickými hrnci ve výloze. Oběd (?) v prefabrikovaném zařízení Chicken licken. O patro výš je luxusní prodejna mobilů Ericson. Venku na dešti spí na plastikové zahrádce černoch zabalený do hodně použitého koberce. Ministerstvo obrany. Kamenný dům s nápisem ve štítu, schodištěm před bílými dveřmi a dvěma okny. Pavel fotografuje, dveře se otevírají, černošský orgán mi vysvětluje, že tento dům je velmi pečlivě střežen a fotit se nesmí. Slibuji mu, že to Pavlovi vyřídím. Poštovní úřad, moderní stavba s desítkami tisíc schránek ve své jedné polovině (?) – asi na tržby místních obchodníků.

Přízemní nákupní středisko, uprostřed budovatelská keramická socha z tmavěhnědé kameniny figury v nadživotní velikosti. Těhotná slévačka s nákupní kabelou uprostřed atria hledící budovatelsky do blba. Kupujeme pohledy. Známky mají jen na poštovním úřadě. Spěcháme zpátky. Maseru je ve výšce 1 630 m n. m. a velmi málokdy zde, podle Lonely Planet, neprší. Před turistickým informačním střediskem sedí na rohožích černé Basoťanky a prodávají kuželové kloboučky upletené ze zelené trávy zakončené na špici filigránskou mašlí. Kloboučky jsou různých velikostí a spleteny z různých druhů trav. Naproti přes ulici je úplně ve stejném tvaru – i s mašlí ve špici – postaven obrovský dům s doškovou střechou. Odcházíme zpět k hranici. Všude neustále troubí auta, snažíme se na sebe upozornit. Na chvilku přestalo pršet. Alej stromů podobných platanům s krávou uvázanou na řetězu. Kráva močí a bučí. Těžký vzduch. Bublina v buzole. Školní děti čekající na autobus. Vzduch je plný hutných pachů a žaludek zvedajících směsí, zahnilé močůvky a pálené nasládlé kukuřice. Hraniční most. U ostnatého plotu dvě tlusté černošky praží několik kukuřičných klasů na otevřeném roštu. Svah pod nimi k řece je plný oloupaného kukuřičného šustí. Všude kolem smetiště. Imigrační úředník do R.S.A. nás kulatým razítkem opět vpouští do země. Taxikáři se zde o nás neperou. Opět podobné čekání jako ráno – v autě musí být 16 lidí. Zhruba po hodinovém klimbání na sedačkách se tak stane. Odjíždíme deštěm do Bloemfonteinu. Smrdící černoch, který se vecpal mezi Vavřince a Davida, v polovině cesty zaujímá dost nasraně uvolněné místo vedle řidiče – nějak nezapadl do party. Stíháme ještě na poslední chvíli (je 18.00) koupit jídlo a zítra Kimberley.

Čtvrtek, 30. května 2002
Vstávačka těsně po šesté. Na opatrný dotaz, týkající se počasí se dozvídám, že přes noc pršet nepřestalo. Chčije, obloha je olověně mokrá. Chůze vodou na zemi i ve vzduchu všude okolo na stanoviště dálkových taxíků. Jsme tam po osmé. Platíme opět přes mříže 45 R P.P. a usedáme do zavlhlého minibusu pod cedulí „Kimberley“. Opět průběh známý ze včerejška. Je potřeba počkat, až bude taxík plný. Po asi hodině odmítání čepic, buráků, bonbónů, banánů, studených nápojů se odhodláváme :

1) Petr chce koupit Colu, banány … cokoliv
2) Dáváme si limit do 11.00, kdy koupíme zbytek prázdných míst v minibusu, aby se řidič rozhodl do Kimberley odjet.

Je zhruba 9.45 – minibus je plný, naše backpackery, do kterých mezitím v otevřeném přívěsu asi dost napršelo, jsou připojeny k minibusu a Petr na poslední chvíli kupuje z rozjíždějícího se okénka banány v igeliťáku. Téměř okamžitě usínám. Jedeme zmokle rozostřenou krajinou, rovina, občas na obzoru šedomokrá silueta stolového kopce. Kopce postupně mizí. Déšť je i uvnitř taxíku – je cítit zarosenými okénky, vlhkou zimou a studenýma nohama v zapocených botách. Zhruba po hodině začne vynechávat motor. Po chvíli zvonivý, bouchavý a všechny probudivší zvuk padajícího kovu odněkud někam. Nouzově přistáváme u krajnice. Krajnice cestě chybí. Polovina auta je na cestě. Všichni ve zmatku pro jistotu vybíhají do otevřeného deště, do promáčené, rezavě suché trávy. Přívěs s krosnami je v pořádku, z otevřeného motoru jde dým, zbylí, kteří nestihli vyběhnout do deště, otevírají okénka, aby se neudusili – po několika minutách, kdy se vysvětlí, že auto nevybuchne, dokonce ani nezačne hořet, všichni úplně mokří znovu nastupují. Usedáme na mokrá sedadla, otevřenými okny do auta dost napršelo. Řidič telefonuje, odevzdaně sedíme. Kolem projíždějí šťastnější – protože jedoucí – auta. 11.45 přijíždí náhradní minibus. Přesedáme, přepojuje se přívěs a zbrkle vyrážíme směr Kimberley. V tomto autě se startuje spojením dvou drátů pod volantem, na palubní desce ani jeden budík nevykazuje činnost kromě otřesů jízdy, ale motor asi funguje. Silnice je jedna rovná čára rozepínající obzor na dvě stejné planiny rezatě zmoklých travin. Něco po jedné vystupujeme někde v Kimberley. Pavel se ptá na cestu na policejní stanici. Spěšná chůze hlavní třídou – obchody, podloubí, černoši nabízející cokoliv na chodnících i uvnitř krámků.

Docela živá a pro nás už známá tvář afrického města. Černoch prodávající asi dvoumetrové kusy drátů navlečené na velkém spínacím špendlíku. Ubytováváme se v penzionu. Není sezóna – původní cena 180,- R se snižuje na 45,- R P.P. a po cca půl třetí se navíc ještě s Klárou a Davidem ze školy naproti FElu, se kterými se známe od včera z vodárny, a kteří sem přijeli vlastním autem, vydáváme najít velkou díru. Jdeme ulicemi podle šipek  Big Hole. Big Hole je těžní věž, obrovská díra s trochu barevně posunutou oblohou na dně velkého kráteru, sto let starými domy – muzeem diamantokopů.

Zelenočervené parní mašinky, vozíčky na horninu, luxusní vagón důlní společnosti, hospoda, kostel, zvonice, zubařská ordinace, funebrák, banka, architekt, rámařství, fotograf, malíř, knihovna, holírna, pivovar zázvorového piva, tělocvična, kuželna, lékárna, prodejna bot, dřevěný skleník se současnou výletní kavárnou pro dny s lepším počasím. Alespoň už neprší. Všude zní sto let stará hudba a zvuky z doby začátku diamantové horečky. Postupně se stmívá. Poslední pohled na díru. Zespoda mrtvě hledí zelenomodrá hladina netečné vody. Malí křičící ptáci startující ze stromů kdesi dole, dávají tušit obrovskou plochu a měřítko černo-rezavě-žlutého kráteru s roztroušenými trsy trav, aloí a zakrslých stromků v stržích. Odcházíme. Smolně voskové kameny, u kterých bylo v zamřížovaném a za několika bezpečnostními skly vystaveno asi 2 000 karátů hrubých diamantů uprostřed replik slavných kamenů, se našim myslím snaží vnutit jako dostatečná protihodnota útrpného snažení diamantokopů. Zvláštní představa. Ale vše okolo je důkazem, že tento příměr hodnot vytvořil postupně celé město okolo a dnes ještě pořád všechno kolem diktuje.

Pátek, 31. května 2002
Ráno nás Klára odváží nadvakrát do dolu Bulfontein, kam jsme objednáni na 3/4 na 8. Máme slíbenou prohlídku dnešního diamantotěžení. Prospektorská kancelář, několik historických fotek, vitrina s replikami a vysvětlivkami tvarů a modelů diamantů. Zapisujeme se, jdeme do dolu na vlastní nebezpečí. Platíme brýlaté dámě za stolem 80,- R P.P. a ujímá se nás brýlatý Asterix v rozepínacím vytahaném svetru, který nám vysvětluje úplně všechno o diamantech. Video o historii těžby v Kimberley, slavných rodácích minérské společnosti a o těžbě, zpracování a užití diamantů. Série je zakončena instruktáží na téma co dělat v dole v případě požáru a jak využít dýchací přístroj v kovové brašně na opasku.

Asterix mezitím přišel převlečený za důlního skřítka – bílé montérky na celé tělo s oranžovým křížem na zádech, kovovou špicí vyztužené polobotky, stříbrnou brašničku na opasku. Fasujeme boty, důlní modré kombinézy s nápisem Kimberley mine, opasky, dýchací přístroje a helmy. Vypadáme jak filmoví úderníci. Asterix neustále mluví a vysvětluje. Fasujeme lampičky – zapínají se na opasek a šlauchem jsou spojeny s reflektorkem, který někteří mohou i zkompletovat s helmou a vytvořit si tím na hlavě nestabilně klimbavý komplet.

Strojovna těžební výtahové věže. Zmagnetované fragmenty těžních ocelových lan. Venku vozík s třemi veselými horníky, kteří s námi pojedou dolů klecí. Sjíždíme – prý to trvá 3,5 minuty. 760 metrů pod zemí. Je tu vlahý vzduch, teplo, tunely, velké stroje a přátelsky se tvářící minéři. Všichni jsou vesměs černí s červenými helmami s kšiltem i za krk. Široké a přesně rovné tunely jsou vyměřeny červenou čárou po stěnách a obetonovány všude kolem. Hornina je nestabilní. Prostředkem tunelu jde kolej, občas výhybka a odstavených několik vozíků. Důlní stroje s velkými koly a radlicí vpředu. Černí skřítci s lampičkami na červených helmách. Šedý prach, velká kulatá potrubí se vzduchem pod stropem a po každých 10 m žárovka. Jdeme pěšky asi 1 km, občas odbočka do vedlejších šachet. Šedivé stěny kryté prachem, voda špinavě hnědá tekoucí betonovým korýtkem vedle kolejí. Další klec nás zatahuje do 870 m úrovně pod Dutoitspan mine, do míst, odkud se dobývá diamantová ruda. Kimberlit se rozpouští vodou. Prý se i sám vzdušnou vlhkostí od sebe rozpadá. Stovky tun horniny denně je vykutáno, rozdrceno, rozemleto, rozplaveno a výsledkem jsou asi dvě hrsti diamantů. Prý se celý ten podnik vyplatí. Minéři vytahují dřevěnými hrably vystřílené šutry z cavern a prohlížíme si kimberlit přímo ze sopouchu. Houkání, blikání červených světel pod stropem. Odstřel. Pět výbuchů (bude). Cpeme si do uší žluté plastikové špuntíky přivázané na šňůrce k helmám.

Modré montérky a botky z okovanou špičkou nám zasáhla prašná patina chodeb, snažím se udržet foťák v relativně čistém stavu. Scházíme šikmou šachtou k obrovskému drtícímu stroji na horninu. 890 m level. Lezeme žebřem na třesoucí se mašinu s černochem nahoře. Obrovský mlecí stroj hučí a vibruje, všude prach a pod námi obrovská nádrž vody skrytá ve skále. Chůze šikmou chodbou podél dopravníku s nadrceným kimberlitem. Přelézáme po ocelových žebřících dopravník a cesta nahoru. První klec do 760 m level; druhá klec až na povrch. Nahoře je zima a světlo. Světlo pálí do očí. Káva v prospektorově kanceláři. Boty od bahna a montérky máme nechat na zemi tam, kde jsme se převlékali. Černoušek v bílém plášti, který nám vaří kafe, je potom vyčistí. Každý si z díry přinesl šutr kimberlitu a teď si je ukazujeme – postupně odjezd. Informační středisko, lístky na Greyhound do Pretorie, odpolední procházka městem. Zpívající děti v modrých školních uniformách jsoucí náměstím v průvodu. Petr hledá hračkářství, tři černoušci velmi důkladně prohlížející hračky v regálech, kupujeme chleba – jsme vykázáni ze sámošky, protože máme batůžky na zádech, asi bychom do nich mohli něco ukrást. Odmítám tento rasizmus a nakonec mi je dovoleno chleba s batůžkem na zádech koupit. Kavárna, večer v čekání na autobus, který odjede do Pretorie až zítra ráno v 01.30.

Sobota, 1. června 2002
Skutečně jsme celou noc trpělivě snášeli jihoafrickou zimu, abychom byli po jedné hodině nachystáni pod zataženou oblohou před informačním centrem, odkud měl být odjezd. Zima leze všude. Autobus přijíždí něco po půl třetí, je plný smradlavých černochů, kteří sedí na místech koupených za naše peníze. Anglicky rozumějí, ale odmítají s námi hovořit o uvolnění našich sedadel. Personálu z autobusu je situace jasná – máme si sednout, kde je volno a být rádi, že jedeme kam chceme. Bezmocnost a ponížení psa stropem z pohnutek „já jsem tu byl dřív, a proto pro mne pravidla neplatí“ je asi ve všech kulturách stejné. Švábi běhající po podlaze, kteří jsou moc rychlí, abych je stihl zašlápnout, zalézají do ventilace. Ranní autobusák v Jo`burgu připomíná Zvonařku v noci, kdy ještě nestihli uklidit. Okolí vypadá jako by se o to nikdy nikdo nesnažil. Prázdno od lidí, vymlácený a opuštěný nepřátelský městský parter. Vysedáme a opět nasedáme do téhož autobusu, abychom pokračovali mlžnou krajinou po dálnici do Pretorie. Okolní kopce jsou nevysoké, ale jejich horní část – snad to ani vrcholky nejsou – ukrývá bílošedá mlha přecházející v oblohu. Mrholí, vystupujeme na nádraží v sídelním Krugerově městě. Je půl desáté, nadhazujeme krosny a odcházíme v naději, že nalezneme informační středisko, dozvíme se, jak se dostat odpoledne do Jo`burgu na letiště a mezitím si stihneme prohlédnout město, vytčeným směrem. Město je příjemně živé, je sobota ráno, všude plno černochů proudících ulicemi, auta jezdí a pořád troubí, krosny jsou těžké a náš cíl nejistý. Krámy, okolo kterých procházíme, jsou vesměs kryty mřížovím, ale otevřené, vždy uvnitř alespoň prodavač nebo hlídač. Nejvíce elektronika – mobilní telefony, nábytek, boty a oblečení. Chodníkových prodavačů je tu snad nejvíc, co jsme dosud viděli. Míjíme krámek s vycpanou anebo usušenou buvolí hlavou ve výloze, uvnitř samé organické zbytky – sušená či stažená zvířata a jejich části. Nějaké roští. Po Krugerově třídě na Krugerovo náměstí s bronzovým Krugerovým pomníkem v cylindru. Pouliční fotografové si aranžují kolemjdoucí na Krugerově soše. Informační středisko je přemístěno – zpět na roh Krugerova náměstí. Zpět asi o tři bloky. Za mříží a skleněnými dveřmi sedí ve své kukani vrátná, která sice potvrzuje přítomnost informačního střediska, ale jen přes týden. Teď je sobota a Pretorie necítí potřebu posloužit svým turistům. Opět k soše. Bronzový president je ústřední postavou dne. Pavel s Vaškem po našich několika marných pokusech oslovit kolemjdoucí řidiče autobusu, policajta apod. odcházejí zpět k původnímu infocentru, jelikož tam prý asi bude stanoviště autobusů nebo taxíků odjíždějících občas na letiště do Jo`burgu. Zůstáváme s Davidem u zavazadel na Krugerově obrubníku. Kolem všude holubi. Vzduch je jimi natolik nasycen, když krouží v hejnu nad sochou, až obloha potemní a lidé ustrnou v obavě, aby se do nich žádný netrefil. Jediní fotografové holuby nevnímají. Vysoko přelétají černí kvákající ibisi. PV přinášejí zvěst o autobusu, který sice odjíždí, ale ne odtud a má volno pouze na 13.00, horší je však, že pokladna zavře ve 12.00 a teď je půl. Urychlený přesun k hotelu Protea, odkud je odjezd a kde je kasa. Jde o hotelem zajišťované taxíky. Máme ještě zhruba hodinu na průchod Pretorií, o prohlídce nemůže být příliš řeči, ale jsme po předchozí noci natolik utahaní, že to nikomu moc nevadí. Vybíháme – David zůstává s Proteou u zavazadel. Ulice s kostely rozličných církví. Moderní kameno-ocelově prosklená stavba s cihlovými výplněmi s nápisem „zde je duchovní srdce celého města“. Anglikánský chrám s rozvlněnými stěnami plnými skleněných postav, které jsou vnitřně jiné než navenek. Stěny z okrově sladkého pískovce, postavy ze skla zality v barvě do betonu. Baptisté mají nezáživnou několika-úhelníkovou škatuli s velkými okny, mělkou jehlanovitou střechou a velkou špicí s kamenným křížem uprostřed. Předzahrádky jsou plné náborových letáků a bilboardů. Občas také subtropická skalka. Chodníky tvoří udusaná, občas kalužovitá antuka přecházející v hlínu a odpadky. Rozvětvené stromy tenkých černých kmenů se zpeřenými úzkými jedovatě zelenými listy tvoří klenbu, pod kterou procházíme kolem kostelů. Na druhé straně cesty je zděný plot a několik nedostavěných domů. Průmyslové dvory. Černoši, kteří nás míjejí. Krámky jsou lidmi více naplněny, ulice plné černých hlav, hlasů a rukou. Někdo hraje uprostřed ulice na piáno. Stánky s peněženkami, náramky a obaly na mobilní telefony. Neustále pokřikující auta svými klaxony. Přes ulici letí vzduchem tři ohnivé kobyly z bronzu. Domy jsou betonové, cihlové, vysoké, skleněné velmi nízké – jen třeba dvě podlaží s ocelovými schodišti s kulatými okny do zahrady plné odpadků a jiné zase z kamene jako historické kulisy z jiné doby. Lidé vylámali kámen z hor, vydláždili jím zem, postavili zde své domy a nakonec kolem udělali strašný svinčík. Palmy. aloe a zelená, nakrátko pevně střižená tráva. Přesto je tohle město obrovsky sympatické svým životem a přívětivostí. Má hodně z jižně evropských měst, která znám. Muzeum s kostrami betonových dinosaurů a pravé velryby v předzahrádce. Ve vestibulu vycpaný slon. Dva. Ten druhý je malinký. Obrovitá ocelová voliéra v zadním dvoře. Námořní úřad (?) s kotvami před vstupními dveřmi. Odjezd na JIA. V taxíku usínám. Letiště, KLM, klobouk s big 5 a pohled Jo`burgu fisheye. Noční velkoměsto se mění modře temnou nocí v blikající a stále menší svojí vlastní světelnou mapu. Boeing 747.

Jelikož si Vávra nechal na poslední chvíli na letišti v Jo`burgu podepsat i s věnováním svůj pas od Miss of South Afrika, musíme, v případě, že projdeme pasovou kontrolou v Ruzyni bez průseru vymyslet, jak tento nutný dokument ztratit a nechat vyřídit nový do 20. 6., kdy odjíždí do Francie. Snad se to stihne.

Dodatek: kupodivu mu jej na Hlavním nádraží v Praze ukradli…