Ivanova reportáž

DÍL PRVNÍ

Sobota, 11. května 2002
Odlet z Prahy – Boeing 737-300 Schiphol – spánek v kulaté kožené židli, vypnutá obrazovka, Vávra zmizel prohlížet letiště. Boeing 474 – fialová karta, sedíme u okénka, noviny přes hlavu brání světlu z letadla. Západ slunce za hradbou mraků; Venuše; Jupiter je od Venuše nalevo – nad ní. Mnoho hvězd. Neorientuji se. Oblaka mizí; výška 33 000 stop ~ 10 100 m; rychlost ~ 900 km/hod; Spika nad křídlem; Scorpion se posouvá nad nás a jeho ocas míří na a, b Centaura; neustále se dole objevují města – svítí cesty a domy – AFRIKA. Postupně mizí světla – SAHARA DESERT.

Neděle, 12. května 2002
Okolo rovníku – bouřka – na západě ohně oranžového světla jako prskavky pod dekou. Neustále svítí hvězdy. a, b Centaura jsou pořád na stejném místě. Jen se mění směr jejich spojnice vůči obzoru. Když jsem je viděl poprvé, byla rovnoběžná s obzorem; na konci noci jsou nad sebou. Spika je vidět nad křídlem, zbytek Virgo je nad obzorem. Svítá. Afrika v mlze. Pod námi je řeka. Klikatá a hnědá. Jsme nad Zimbabwe. Přistáváme v Jo`burgu. Je mi blbě ze ztráty výšky. Málo piva a hutná snídaně. Něco přes hodinu na nádraží letadel v Jo`burgu. Svítivou zelení černoši odění do modrých plastiků zbytky letu sbírají. Čekáme. Po vzletu dlouho nic. Pod námi krajina jak červená grafika. Cihlová červená; skály málokde, všude rovina – někde bílé fleky jako vápenec rozlitý – dnes bych řekl jako tučňáčí hovno (13. 5.), ale zatím to nevím. Kolečka – farmy zavlažované, vše dole je červenozelené – hnědé, dělení mezi plochami je bílé v cestách, hnědošpinavé v řekách a nepravidelně čtyřúhelníkové v parcelách. Mlha v údolích jako chomáče vaty. Obzor rozplizlá nejasnost bílé, žluté, oranžové, růžové, špinavé modré a vodně parní – svěžest v zimě mlhy – venkovní teplota –54°C. Jsme pořád ve vzduchu. Nevšiml jsem si přeletu nad Kimberley. Hory pod námi. Přistáváme. Do moře? Otáčíme se nad vlnami a dosedáme na asfalt Cape Town. Schůdky v lexanovém tunelu jak Ruzyně z 60-tých let. Paráda – návrat do týdeníků se sovětskými delegacemi. Akorát barevně. Přivítání krásnou mladou černoškou v uniformě imigrační úřednice: „Have a good holiday(s)!“ Prohlížeč zavazadel, který nás opravdu už vpustil do jihoafrické vsi, si jen prohlédl imigrační formulář a popřál nám šťastný pobyt. (Asi jsme ho vyplnili přívětivě). Čekáme na zbytek výpravy. Nuda; neustále odcházím zanechávat v kanalizaci Cape Town‘s airport residua holandského piva. Přilétá Boeing 747 Lufthansa. Vidím (snad) vystupujícího Petra a Davida.

Hodina nervózní pauzy. Vybíhají chlapci z FElu – jásáme. Řečný Jarry nás odváží taxálem do Oak Lodge 21 Breda street. Chtěl by nám (za naše prachy) sloužit po příští dny – kulový. Stolová hora – pastelky – neumím. Rotující Cableway. Zima; mlha; svišti, kteří jsou vlastně damani. Ochočené lázeňské veverky. Table Mountain – bílorudý pískovec, vřes a africké křoviny. Slunce jde naopak. Cirry – mlha. Zubatě štítová hospoda, lanovka; cesta dolů. Švýcarští výrobci lanovek nás nenechali padnout do skal. Davidova cesta zpět. Pro jistotu jinudy, než jsme přišli. Pták s dlouhým ocasem na africkém křoví. Nečeká na pomalé fotografy. Cesta dolů ze Stolové hory nalezena. David nedostane do držky – jsme unaveni. Večer, po sprchách – nečekaný zážitek. V černošském baru plném masek kulečník, pouze pozorovací. Kreslím masky na zdi. Veselost. Amstel transformuje do místního „Castle lager“. Spánek.

Pondělí, 13. května 2002
Informační středisko – cesta do města – jistota odjezdu v 13.00 do Cape of Good Hope. Ztratili jsme Petra, Vaška, Honzu a Davida. Jdeme úplně jinam. Autobusové nádraží – opět tržiště, Church of the St. George se skvělým vstupem. Opět infocentrum a seznámení s Peterem. Peter‘s first language is Africans; the second is English … taky umí několik „black languages“. Odjíždíme.

Nezapomenout mléko z ledničky (nejlépe vyzvednout). Samozřejmě jsme ho tam nakonec nechali a odjeli pryč bez mléka. Peter je profesionální průvodce. Vysvětluje nám, kde všude je akreditován. My mu to nevysvětlujeme (kde jsme akreditováni my). Cape of Good Hope. Kabely ze želé vyvržené z moře. Baboons are dangerous. Pštrosi tady nejsou pštrosi, ale ostrichs (speloval Pavel). Mlha. Opět mraky turistů, kabelové hnusy z moře vyvržené; vlnová tříšť. Proč z toho je taková atrakce? Autobusy turistů, snad se i vyfotíme. Pavel mi bere hračku (jeho, se kterou si chci hrát já).

Cape Point – maják, mlha, strašlivě opojná vůně eukalyptů a okolních afrických kytek a křáků. Zavlhlo. Pavel mi bere hračku. Vidím na jih se Sluncem v zádech. Mlha nad mořem. Na jih je jen moře. Slunce mizí v mlze na severu. Pštrosi odcházejí ke krajnici a pózují Pavlovi. Jízda s Peterem, jarským to vozatajem. Vozí nás se zapřením. Tvrdí, že mu nevadí, když jsme přišli o hodinu a půl později, než jsme podle něj měli. Pavlik má prázdné uši. Tučňáci. Pereme se o Pavlikovu (pupíkovu) hračku. Měl čůrek na hlavě. V dešti jsme dojeli domů.
Veselý večer.
Přišel černoch – chca do baru vstoupiti. Pavel: „Tam je closed, musíš around“. Pavel je „stupid“ (© David). My nemáme GPS (ku) – tak to budem krokovat.

Úterý, 14. května 2002
Odjezd do botanické zahrady v Cape Town prostřednictvím informační kanceláře a jejich drivera. 13.00 si dáváme jako limit, kdy pro nás má přijet – cycades – kytky, které tu jsou už 200×10⁶ let. Petrovi je blbě z ruských trpaslíků. Prožil veselou noc s bostonskými kamarády. Vypráskal baterku ve foťáku – Pavel frfle. Nádherné dopoledne. Tchoři běhající v trávě. Driver nás vysazuje na výpadovce Hitch-hiking is dangerous.

Skupinujeme se: Petr, já + Vávra a zbytek + elektronika. Na šestkrát dojíždíme cca 100 km. Druhý kluk nám ukazuje vyhlídku na Cape Town – poslední pohled zpět z hor – dál už les a kopce a občas pštros. Neporostlá stromy krajina je zorána, posečena, zaseta etc. Všude ploty podél cesty. Pak bingo – kudrnatý Canopy King nás odváží na jeden zátah cca 300 km. Je cca 18.30, jsme vysazeni u benziny – tam je světlo, dávejte si bacha, abyste něco ještě chytli. Po cca 20 minutách nás nakládá holandský Jihoafričan a odváží nás před backpackers do Mossel Bay. Ubytování, večeře v Ostriches Speciality PUB. Předkrm jsou nasekané choboty z calamarů. V malé panákové skleničce skvělá česneková pomazánka (?) Čerstvý toustový pěnový chléb a máslo nevíme kam namazat. Rozhodli jsme se peníze ušetřené za dopravu projíst. Tedy po dvou pivech vybírám z vinného lístku bílé sladké v kulaté láhvi s německy znějícím názvem. Přinášejí steak z ptáka. Chipsy jsou lehce moučnaté. Nenecháme si odnést nedopitou láhev a odnášíme si ji sebou. Pták, ze kterého nám medium opražili (na radu Petera včerejšího) 2 cm tlustý kus růžového masa, byl skvělý. Vávra ho pak v noci nechá on the loo, ale zatím to neví. Spíme v pokoji s velrybou.

Středa, 15. května 2002
Ráno vaříme čaj a prší (jen chvíli). Na třikrát jsme vyvezeni do George. Tam zamrzlo. Skoro tři hodiny beznaděje na dálnici, mezi černošskými ghety, kde nevíme proč, nám nikdo nestaví. Nakonec skvělá nabídka jihoitalsky vyhlížejícího chlapíka, který nám najde Queen‘s street 42 a nabízí odvoz až do Port Elizabeth. Nechali jsme ho odjet. Kluci už tu byli – prý ráno – nechali nám vzkaz, že večer přijedou ze sloní rezervace. Ubytováváme se v Peregrin‘s backpacker‘s No. 16. Unavená chůze městem. Obchody – slunná Itálie. Náměstíčko s mobily vodními. Posíláme pohled tetě. Chůze k přístavu. Jacht Club for members only. Do přístavu zadním vchodem. Barevné kamenictví a mastičkářství. Příští jízda katamaranem k moři v 17.00. Okamžitě platíme 40 randů za xicht a naloďujeme se. Západ slunce z moře. Měsíc, Venuše, Merkur, Jupiter a Mars. Sirius v zenitu. Poznáváme Crux a Magelanova mračna (později se ukáže, že to poslední je omyl). Orion je lehce nahnut na pravé rameno. M 42 je vykocená nahoru. Vyjevenost. Takovou oblohu neznám. Je tu všechno naopak. I zámky ve dveřích jsou montovány opačně. Opačně vše. Setkáváme se všichni v Queen 42 a večer hledíme na oblohu. Omega; Centaurus A. Mléčná dráha je plná několika mnoha mlhovin a hvězdokup, které nikdo nezná. Ledka nad mapou jižní oblohy. Centaurus A je vidět i bez dalekohledu.

Čtvrtek, 16. května 2002
Ráno. Stop do rezervace Tsitsikamma. Už si nepamatuju bukvy. Černošský minibusek odváží Petra + Honzu, kteří nám – mně + Vávrovi – nechají zastavit do ptačí rezervace – Tsitsikamma – neví ani řidič, kam má jet, ale za 20 randů na xicht nás zaveze až před bránu do parku. Krosny necháváme opřené o olejový radiátor sroubené vrátnice u černocha v kroji strážce parku. Dostáváme plánek a doporučení, abychom šli hned doprava hvozdem, nemáme-li auto. Po zhruba hodinové procházce mezi liánami a křovisky se stromy, které dosahují do nebe, potkáme moře.

Moře je modré a vyhazuje ze sebe pěnu a hučí. Balšámové louky, přes něž kráčíme, voní, všechno kolem bzučí, píská, vrká, hvozdí a papouškuje. Velcí zelení ptáci s dlouhými černočervenými ocasními péry piští a skotačí v liánách. Bublají. Chůze loukou, hvozdem, bahnitou stezkou s červenoskořicovým blátem, kterým turisté barví svými podrážkami bílé kameny v cestě, chůze po dřevěných schůdcích, pak jen climbing po šutrech, pískovec, břidlice, rula, křemenné žíly, bahnitá mořská pěna po odlivu.

Guanogrote – po asi 100 m do hloubi skaliska ťapeme ve vodě, bahno smísené s hovny turistů. Skálolezení mezi velkými šutry – některé jsou velké jak barák. Většinou mají vymleté dolíky po kamíncích s vodou. Vodopád – studená temná voda odněkud ze severu. Jezírko s hladinou nehnutě olejovitou pěnovými vlnkami. Moře vrací kopcům jejich vodu zpět. Krabi klepetující svoji důležitost a netečné škeble. Hromady pěny. Každá vlna je neopakovatelně nová a jiná než všechny předchozí a všechny budoucí. Vůně soli. Sůl je všude. Cesta zpět. Opět a znovu balšám, vrkot pralesa a příboj mezi břidlicemi a pískovcem. Mastňácká kolonie – domky sroubené pro výhledníky na moře. Loučka pro stany s prefa krby, aby trávníček zůstal svěží a bez vypálených děr. Všichni máme zběsile mokrá záda – mně se propotil baťůžek až na mapu jižní oblohy. Vzhůru po serpentině z asfaltu. Staví nám v půli kopce černoušek v osobáku. Uklízí papíry a formuláře (asi podnikatel) ze sedadel, abychom si měli kam sednout. Vejdeme se všichni. Úplně automaticky nám nechá na bráně naložit krosny a veze nás do Port Elizabeth. Cestou stavíme u mostu. Má tu na benzině nějaký kšeft – customera. Jede jen asi 40 km před PE, ale tuto štaci odvolává mobilem, aby nás mohl dovézt ještě asi o 100 km dál a najít nám místo, kde se setkáme se zbytkem skupiny. Prsí se, že by mohl dělat v PE ambasadora, jak to tu zná – přijel s námi až před barák. Cestou anglicky nadával a pouštěl nám afrikánské rádio, ve kterém sověti střílejí povstalce v Čečensku. Dost komplikovaně jsem mu vysvětlovat, že to není naše armáda – Rusko a Česko mu splývá.

Ubytování, chůze několika ulicemi a večeře na černošské svatbě. Bazének uprostřed jídelny. Nadkryto vlnitým plechem. Můžeme si vybrat buď z lístku – objednané jídlo, nebo z příručního bufetu, a tam cokoliv v jednotné ceně 42 R/talíř. Objednáváme uzeného salmona a calamary. Dlouho se nic neděje. Volíme bufet. Saláty, zelový, mrkvový, bramborový, gratinované ryby a něco z moře – je to již v takovém stadiu úpravy, že se těžko pozná, jak si to skotačilo a vypadalo, když se to staralo samo o sebe. Vše je velmi chutné. Z druhé porce bramborového salátu vyobcovávám vajíčka. Salmona asi sežrala svatba, je nám nabídnuto něco místo toho – snad šunka a vše má být podle tlustého pingla very tasty. Souhlasím. Přináší talíře s kozím sýrem, šunkou, krabím masem v těstíčku, smaženými škeblemi, roštovanými chobotničkami, rajčaty, salátkem a něčím, co vypadá jako květák, ale asi to byla ryba. Chobotničky zakapané fialovou majonézou jsou opravdu very tasty. Pak konečně zacitronovaní calamáři v zelovém listu s čerstvým salátkem a několik lahví sladkého bílého (dry – prý) vína. Káva. Pingl vypadá, že ho otravuje, když chceme platit. Petr se ptá, zda by nám ještě nakonec nemohl zajistit nějaká tančící děvčata. Nemohl – odpovídá sice vesele, ale rezolutně. Asi již mimo náš účet se dorážíme už spíš z rozežranosti svatebním dortem s bílou krémovou náplní. Nakonec to celé vyjde cca 80 R/člověka, což je velmi slušné. Tentokrát již vše ponecháváme v trávícím traktu a dlouhá noc je před námi. Jdeme s Petrem spát cca v 03.30 a filosofujeme o budoucnosti výpravy.

Pátek, 17. května 2002
Ráno Petr spí, všichni ostatní se jdeme podívat do oceanária (zatím jej jen najít) a koupeme se v Indickém oceánu. Fotím.

Do backpacker‘s přicházíme v cca 12.40 a Petr předává velení – Pavlovi, něco Davidovi a já jsem pochytil Auroru. Všichni na delfíny a na hady a na ještěrky a na sealy a na pinguiny a na všechno ostatní, co má cokoliv společného s mořem. Fotím. Večeře v pajzlu naproti, s pihatou servírkou a výhledem na západ slunce nad mořem. Merkur očima z lokálu. Večeříme nasekanou ovečku s rejží a pálivými omáčkami tří barev a milionu chutí. Ovečka je přinesena v litinovém kotlíčku s pokličkou a omáčky ve skleněných mističkách. Rejže je zvlášť. Dojídám po Vávrovi, opět operuje. Pivo. Cesta domů pláží. Dětské hřiště, opičí dráha. Brain Shifting. Pěší návrat ze špitálu. Kupodivu nacházím cestu po čuchu a podle hvězd, které znám dva dny. Večer memory is coming. Snad spánek, zítra sloni.

Sobota, 18. května 2002
Švábi v koupelně mezi kartáčky na zuby ostatních cestovatelů – po jedné v noci. Něco málo spánku, snídaně a opět černoušek s mikrobusem. Cesta domkovými koloniemi – rovina se suchou trávou, skořicovým prachem, vrakovišti, a po opuštění apartheidu, s novými školami, kam dnes černoši mohou chodit. Brána do parku se dvěma sloními lebkami. Zpočátku jen křoví, prach a studený vzduch oknem dovnitř. Je skoro 11.00 a sloni nikde. Prý až bude slunce vysoko, tak přijdou k vodě. Ani u jednoho ze tří napajedel, které jsme minuli, však není ani sloní hovno. Kupodivu se mi zdá, že nesmrdí. Ale asi se soustředím na jiné věci. Brzdíme vedle divokých chlupatých prasat. Spásají sušinu (?) a klečí přitom na předních nohách. Při vstupu do parku náš černoušek zajel ke křoví a kus utrhl. Nabízí nám k ochutnání sloní jídlo, taky se z toho vyluhováním ve vodě po tři dny na slunci dělá lék na spravení žaludku. Vašek a Honza to ochutnávají, vzápětí Vašek plive tu lahůdku z okna. Podle vůně, které zůstává v autě, je to hořkokyselý hnus. Z prvního slona vidíme jen vršek. Je daleko a ve křoví. Ale už víme, že tu fakt jsou. Pak okolo prochází sloní stádo k vodě. Nejmenší sloneček má jen asi 3/4 metru a ti velcí jsou dvakrát větší než náš mikrobus. Je jich moc. Všude jsou sloni. Přísný zákaz vylézt z auta. Fotíme vykloněni z oken. U druhého napajedla sloni procházejí asi metr od nás. Mají chlupaté choboty, opelichané ocásky a uši jako velké zelné listy – každé ucho má alespoň metr. Procházejí si mezi auty a nedávají znát, že by jim turisté nějak vadili. Sloni nás ignorují. Jdou si hrát s dětmi k vodě. Okolo nich nervózně proběhne bradavičnatá svině s mladými. Všichni jsou ticho. I ve všech ostatních autech. Sloni cákají, houpou choboty a ovívají se ušima. Je to jak na výletě u vody. Asi po půl hodině jedeme dál. Lookout – vyhlídka z vrcholu kopce do kraje. Oběd samoobsluhou z kufru auta. Kanystr orange juice a bramborový salát s nějakým celerem, mrkví a majonézou. Housky se sýrem a salámovou šunkou. Sloni v dálce, všude až na obzor zeleno, ostré bodlinaté keře, občas rezavá hlína, nebo jen tráva. Keře jsou vyschlé. Pštrosi. Jeden sedí přímo uprostřed silnice. Fenek. Opět bradavičnaté prase, dvě. Několik antilop – kozy se zatočenými rohy, které náš černoušek poznává podle prospektu, co nám dali u brány. Pták připomínající volavku se jmenuje secretary bird – prý podle klotových rukávů. Při zastávce u vstupní hospody inflace dojmů. V restauraci na zdi je hlava největšího slona – ale jen hlava – tváří se vycpaně a netečně zírá skleněnýma očima. Venku v cákátku opět sloni a čuníci s chlupatou tlamičkou. Mají huby jako africké masky. Únava. Spánek cestou zpět v autě – až na řidiče a Pavla, který to fotil, usnuli snad všichni. Balení, marná snaha o koupi pohledu s pohledem na město. Maják, rychlý západ slunce nad přístavem. Pyramida.

Fotíme si backpacker‘s ubytovnu. Relax na dvorečku, Petr si hraje s propiskou – je v ní mnoho součástek. Odjezd autobusem do Durbanu. 18.30 – noc. Plážová hudba, dost komplikovaná akreditace na palubě. Nejprve nám černá slečna pomůže opsat veškeré údaje z našeho lístku do nějakého formuláře – seznamu cestujících – a pak nám druhý řidič naše lístky sebere. Polystyrénové kafe. Přes okno jsou v noci vidět Magelanova mračna. Jižní kříž se přiblížil obzoru. Spánek pod erárními dekami.

Neděle, 19. května 2002
Durban – chůze z autobusáku. Ptáme se policajtů na cestu a ti Pavla někam posílají. Atriový backpacker‘s; lázeň; konzervy z krosny; antimalarika, brufen, čaj a odchod do vsi. Pláž. Indický oceán s plachetnicemi, pískem, černými dětmi a Ruskou, které vadí písek z Petropavlovy rvačky na její dece. Koupačka. Slivovice na břehu Indického oceánu. Obrovské lodi na horizontu – jako papírové kulisy na konci divadla.

Durban je pro nás prozatím městem pláží a hotelů. Sámoška – burákové máslo bez kočičky, voda, banány, ze kterých jsme odehnali švába, pixla fazolí v tomatě a pak piknik na dvorku u backpacker‘s. Rozpačitý oťukávací přístup na konferenci. Honza, Vašek, David a Petr dostávají taštičky, ve kterých je vše, včetně pozvánky ke starostovi. Čteme si program syllabu. Zajímavé věci jsou v pondělí, úterý odpoledne a pak snad budeme moci ve středu na zvěř (zhlédnout). Musíme zjistit kolik stojí doprovodný program pro doprovázející osoby – nejsme zde oficiálně akreditováni. Vstupní recepce – terasa s bazénem ve třetím patře hotelu Holiday inn garden court. Ryba v marinádě s kari a papričkami. Rýže se škeblemi a něčím, co má očička. Trojúhelníčky těstíčka s pálivou náplní, asi zelí, papričky a opět rýže. Africká zemlbába, kuličkové máslo. Plátkovaná srnečka uzená, africká. Pivo, víno, kafe není – koláčky s banány, jahodami, zeleným a bílým a červeným melounem, vinné bobule, punčák, opět juice orange. Víno bílé africké. Noční pláž. Vlna na molu se míjí s mým chápáním země pod nohama – rybáři v noci na molu. Dlouhé pruty, černoši ve tmě. Teplá pláž. Příjemný večer na balkoně našeho hotelu backpaker‘s Prince Edward. Měsíc má hlavu dolů – ale už mi to nepřipadá divné – na terase konferenčního hotelu bezpečně poznáván Canis Major visící hlavou (Siriem) dolů.

Pondělí, 20. května 2002
Úprk na konferenci. Úvodní proslovy celebrit o přínosu Republic of South Africa výzkumu a aplikacím dusty plasma. Zařazujeme se mezi účastníky a platím 46 USD za středeční večer do Games Tala. Jsme respektováni jako doprovodné osoby. Konference je plná Indů; Američanů; Japonců a Rusů. Ostatní se těžko zařazují. Snad všechno ve Vesmíru je dusty plasma. Fascinující přenáška profesora Mihály Horányi z University of Colorado o dusty plasma in the Solar System. Kosmonaut Jurij Baturin hovoří o experimentech na ISS. Hubertus M. Thomas z Max Planck Institutu popisuje pokusy s prachem melaminoformaldehydu a nylonu prováděné od r. 1997 společně s Rusy a srovnání s týmiž na zemi a na ISS a parabolických letech. Solitony a oscilitony, nelineární vlny, docela dost teorie, ze které se dají pochopit principy jevů. Angličtina je vyjma ruské, docela stravitelná. Všichni se snaží si porozumět. Hovoří tedy velmi jednoduše.

Polední pauza – Vávra, Pavel a já vybíháme k moři Indickému, které je 200 m od hotelu, ostatní o dvě patra výš na sponzorovaný oběd. Odpoledne postery, oficiálně akreditovaná část naší skupiny jde potřást rukou starostovi Durbanu [Da:rben] a my zbylí vaříme brambory + cibulí + rybu z pixly a pereme špinavé prádlo pro všechny – je toho zatím jen jedna pračka. Večeříme na balkoně brambůrky s křehkou rybkou na cibulce v plastikových talířích a nevzrušeně registrujeme Měsíc jdoucí oblohou opačně a hlavou dolů. Pod balkonem sviští auta plná černochů, která, jako všechno tady, jezdí po nesprávné straně silnice. Večer v baru. Kolik vajíček snese 9 slepiček za 9 dnů, když 1,5 slepičky snese 1,5 vajíčka za 1,5 dne? Disperzní relace. Měsíc je plátek citronu do nápoje tmy.

Úterý, 21. května 2002
Durban. Vstáváme v 7.00, abychom naběhli na 8.00 do infocentra, kde nám včera večer slíbili, že zajistí výlet na žraloky. Dostáváme tentýž prospekt, co den předtím a radu, abychom si najali taxíka; zdá se nám to jednoduché. Když ani po několikáté taxikáři nevědí kam nás vlastně zavézt, konečně za tržnicí nacházíme správné taxikáře, kteří jsou ochotni nás zavézt za žraloky. Je to zhruba 10 km za městem – Umhlanga – kousek na sever – zaplaťpánbůh našli správnou čtvrť či městečko, podle jejich další orientace však nabýváme dojmu, že nejen neumějí číst – první velkou odbočku z dálnice s cedulí do žraločí stanice (Natal shark‘s board) suše přejeli – ale že snad ani nemají řidičák. Dopravní značky, které pro nás velmi jednoznačně odkazují na žraločí logo, naši vystřihaní černoušci ignorují. Na křižovatce se pak ptají vedle jedoucího řidiče a s klidem přejíždějí do protisměru. Po několika našich korekcích najíždějí na parkoviště žraločí stanice jednosměrkou opačně. Žraloci. Videofilm na hodně široké plátno – několik pláten. Voda všude kolem. Žraloci jsou vlastně to jediné, co má v moři hlubokou minulost a neustále obrovský respekt. Žraločí tělo je dokonalé – elegantně designovaná mořská čistírna. Řídí se převážně jen podle čichu a sluchu – jejich oči jsou přizpůsobeny na mořskou tmu. Žralokovi naroste během jeho života až 30 000 zubů, které mu zvenku neustále vypadávají a zevnitř dorůstají. Jejich kostry jsou jako pohádkoví draci. Film končí – pokračování na dvorečku, na nerezovém stole na kolečkách leží kladivoun a tygří žralok. Černý Ind v brýlích povídá o žralocích před námi – kladivoun má 16 kg. Černoch v bílém plášti a zelených rukavicích žralokovi rozřízne břicho a postupně ukazuje, co je uvnitř. Obrovská játra. Žaludek obrátí naruby a jeho obsah vyklepne do oranžového plastikového lavoru. Kosti nějaké ryby, nedefinovatelná krvavá směs. Puch rybiny – připomínající špatně myté rybí tržnice – a přilétají první mouchy. Žralok má velmi malé srdce. Srdce kladivouna leží na nerezu. Ještě předváděčka vypreparovaných čelistí a závěrečný tleskot přihlížejících. Můžeme si vše prohlédnout zblízka.

Fotografuji a po chvíli mi přestává vadit puch rozpáraného žraločího břicha. Jeho kůže je na omak ostrá, ale jen v jednom směru. Žraloci na slunci postupně schnou. Much přibývá. Prohlížíme si vypreparované čelisti.

Postupně to však všechny omrzí. Některé děti ještě hrají vyděšenost, jsouce zavřeny u pomalované stěny do žraločí klece pod plastikovou maketou bílého žraloka, ale i to postupně utichne. V nezbytném místním krámku kupujeme žraločí zuby v igeliťáku a jelikož je asi půl jedenácté – našim taxíkovým autoanalfabetům jsme řekli, ať pro nás přijedou ve dvanáct (ale moc tomu nevěříme) – vydáváme se něco stopnout zpět do Durbanu. Po asi hodinové procházce vilovou čtvrtí se opět vracíme ze systému slepých ulic do místa, odkud jsem vyšli. V momentě, kdy se odevzdaně chystáme opět na kopec, k imaginárnímu kontaktu s našimi taxikáři, nám zastavuje minibusek, který slibuje, že budeme na oběd v Durbanu. Nasedáme. Pavel domlouvá cenu na 80 R a spokojeně se vracíme k banánům. Vystupujeme, ale řidič chce naráz dalších 70 R navíc. Dáváme mu celkem stovku a posíláme ho nadávajícího zpět do reality. Čtyři šťastnější (?) z nás odcházejí na konferenční oběd, Pavel a Vávra vaří brambory a hovězí konzervu s cibulí pro nás zbylé tři. Já přesypávám fotky a posléze jdu míchat cibuli. Relax. O půl druhé odcházíme do hotelu na konferenci s počítačem a foťákem, kdyby něco z toho chlapci potřebovali. Technologické využití prachového plazmatu a výroba plastických krystalů nás dnes opravdu příliš nezasáhly. Postery – všichni živě diskutují. Odcházíme se vykoupat do Indického oceánu. Rozbil jsem hodinky o dlažbu vysvlékajíc košili. Pak v několika skupinkách cesta opět k banánům a večerní pracovní snahy o vytvoření nové reference o této cestě pro budoucnost, kdy ani my sami, bez podpory digitechniky, nevyvoláme své vzpomínky z vlastní paměti. Všechny baby v Durbanu mají velké prdele.

Středa, 22. května 2002
Ráno pokus o navýšení své informační hodnoty na téma dusty plasma v astrofyzice a kosmologii. Bohužel tutu klíčovou přednášku, co do obsahu, probírám s dětmi v kroužku. Podle Davida to ten nešťastně senilní Němec probírá asi taky někde v kroužku. Bludný Holanďan kreslí své vzory na papír před vyprazdňujícím se sálem. Po půl jedné odjezd třemi velkými autobusy – úplně celá konference – do Tala Private Nature Park. Přešlapování u vstupu – vstupní džus s ledem na šťopce. Nasedáme do vozítek s plátěnými dvířky a střechou. Vozítek je moc a každé jede jinam. Impaly; bradavičnatá prasátka. Naše první žirafy. Dalekohledem jsou vidět, ale na fotkách je jen hlava nad korunami stromů. Ibisi na kaktusech. Antilopy, zebry a pštrosi. Jezírko s nejnebezpečnějšími zvířaty v jižní Africe – hrochy, z nichž je vidět jen vršek hlavy a hřbety. Začíná se stmívat. Nosorožci s dvouměsíčním několikametrákovým prckem. Vyložení expedic u restaurace s rákosovou střechou, příhradovými vazníky z africké kulatiny. Asi hodina rozpačitého očekávání čehokoliv. Bubny, tma, a v ní černoši v šustících sukýnkách. Xichtí se a vyvalují oči, vykřikují cokoliv – podle Davida je každá píseň jiná. Nejsem si jist, že to jsou písně. Spíše očekávám, že budou každou chvíli, vzápětí po výhružných mailech, brát rukojmí. Debilně – senilní a arogantní Rus nám natáčí reflektor, který dosud mířil do jezírka, všem do očí. Odvádí jej sličná černoška v modrém livreji. Rus jí líbá ruku a zajisté je přesvědčen o své nenahraditelné hodnotě pro zbytek lidstva. Chceme se dívat na oblohu, ale ruský debil nám to svým počínáním zakázal. S igelitkou v ruce věje konverzační věnce s kosmonautem Baturinem. Baturin podepisuje Vavřincovi Karkošku azbukou – obrázkové písmo ve Vávrovi zanechává pochyby, zda je to opravdu ruský kosmonaut z ISS. S pokračujícím večerem, po již několika pivech a sklenkách vína, ztrácíme ostych a zařazujeme se do společnosti mezi fyziky. Všichni jsou milí a přátelští a hlavně na nás moc hodní. Švédské – což zde zní dosti cizokrajně – stoly s nabízející se večeří. Nástup do nahřátých talířů přes saláty – okurky, rajčata, cibulky, brambůrky v majonéze, brambůrky se sýrem a zapečené s něčím sladce neznámým, kostičky sýra z neznámého zvířete – snad koza africká. Různé sypací a mazlavé ingredience – odhadujeme tyto kořenící hmoty jen podle barvy, hrubostí namletí a někteří i podle vůně. Vše voní velmi lákavě. Vrcholem jsou brutvany s masem na kosti – chlapci odhadují neposlušné impaly, které nepostojí turistům, ale možná to je jen prase africké. Křehká jelítka v asi palcovém střívku, která zaléváme vlažnou tomatovou zálivkou. Livrejovaní černoindové nám na požádání doplňují pixlové pivo a suché decky suchého bílého. Naše žaludky se snaží brýlatý indický organizátor ještě dorazit medovými perníčky se zmrzlinou a kávou. Přemáháme se, ale ono to zase nedá tolik práce. Zmrzlina je osvěžující, chutě jsou namíchány opravdu s velkým kuchařským citem. Blesky na západě. Rektor univerzity v Durbanu se mi omlouvá za déšť, ujišťuji jej, že mi voda nevadí, a že je to můj první pořádný déšť v Jižní Africe. Odjezd autobusy, ztrácíme docenta, hledáme ho v hotelu, nacházíme, odcházíme. Záznam z ustavující schůze O. S. Aldebaran. Špinavec zakrslý nás sice s úsměvem, ale rezolutně po půlnoci vyhazuje z baru. Zítra restovací den.

Čtvrtek, 23. května 2002

Dopoledne asi až do 16.00 s Petrem děláme první galerii o Stolové hoře a vybíráme fotky pro další. Castle Lager. Konečně se vymaňuji z práce na webu, kterou se mne Petr snaží naučit a odcházím za Vávrou, Pavlem a Vaškem, kteří si šli zasurfovat. Honzík mi, ošetřujíc si prknem rozseknutou patu, dokonce přesně popisuje, kde bych je měl najít. Potkali jsme se – Durban není zas tak veliký – ale oni už nesou prkna vrátit do půjčovny a ani nečekají na konec doby, do kdy tak měli učinit. Vypadají docela vysportovaně. Škoda, že jsem je neviděl v akci.

Nakupujeme, fotím v sámošce černochy. Přesypávám fotky a odcházíme s Vávrou do nočního přístavu. Přístav je obrovská žlutooranžově mihotající se kulisa na obzoru všude kolem, která se odráží ve vodě. Voda je temná, šplouchá a lhostejně polyká návnady na koncích rybářských prutů. Černoši rybařící v noci jsou černější než tma kolem. Proplouvající lodě s červenými a zelenými světly na nás ke břehu posílají vlny s šumící pěnou. Měsíc, okolo nějž prolétávají barevně osvětlená letadla jdoucí na přistání. Palmy a vlhce měkká posečená tráva pod nohama. Vůně ryb. Noční přístav je chůzí po hořící půdě.

Je přístupný jen podchody pod tratí, v nichž jsou cítit chcanky, ale které z druhé strany vždy hlídá uniformovaný černoch na židli čtoucí noviny s obuškem v ruce. Yacht club plný yachet. Železniční přejezd, chůze vypnutým nočním Durbanem do ubytovny – nefunguje notes. Večeříme rybičky z konzervy, chléb a nakrájenou cibuli. Perlivou vodu. Jak zítra a co s nahrávací digitechnikou, když není kam dát data?

Pátek, 24. května 2002
Počítač se podařilo zprovoznit – blbne klávesnice – asi do něj včera nateklo pivo. Po deváté odjíždíme skanzenově pomalovaným taxíkem řízeným růžolícím tlustým prckem v kraťasech. Jedeme do země Zuluů. Cesta – asi 50 km – vede ponejprv po úplně stejně dálnici, po které jsme ve středu jeli do Tala rezervace. Ještě aby nás zavezl na to samé místo! V kopcích nazvaných na ceduli u cesty „1000 Hills“ sjíždíme do rezavě hnědé země plné kruhových domků s plechovými střechami roztroušených všude kolem po zelených stráních plných kaktusů, bodláčí, křoví a stromů s širokými korunami. Náš řidič zdraví všechny černochy, které potkáme. Zastavuje a ptá se dvou černošek, vařících něco v sudu, jestli tu je Carol. Nasedá Carol – černoška s copánkovými vlasy, se kterou přijíždíme do zaplocené ohrady – stavební buňka, v níž je počítač s černochem, něco jako imigrační úředník. Ptá se, zda mezi námi není náhodou někdo z Francie, Jižní Koreje, Samoa, Japonska a z Nového Zélandu. Postupně na všechna nabídnutá místa odpovídáme záporně. Smíme se zapsat do návštěvní knihy – jméno, země odkud přicházím, a nakonec čím se cítím být na světě. Chlapci píší vesměs „student“, kdosi přede mnou do této kolonky napsal, že je doctor – píši tedy za „Lužkovice, Czech Republic“ slovo architect. Ujímá se nás výřečný černoušek, asi místní kulturní referent a učitel v jedné osobě, a provádí nás právě stavěným informačním centrem pro turisty. Velmi jednoduchý, ale dokonale provedený komplex po stránce stavební kvality. Učí nás zdravit a děkovat v místním jazyce. Moc nám to nejde. Černoši natírají krásné zářivě bílé ocelové trubkové konstrukce kopulových střech na hnědo – asi jejich místní barva.

Jedou s námi dvě americké Indky, které se nechávají vyfotit se stavebními dělníky. Stavbyvedoucí jim píše adresu, kam mají fotky jeho pracujícím posléze poslat a slibuje, že při své příští návštěvě USA zajisté nezapomene navštívit právě je. Naloďujeme se a tlustý prcek nás odváží někam na zuluovské paseky. Krávy, kozy, pidipsíci, jsme pozváni do kruhové stavby nadkryté kuželovou střechou z vlnitého plechu na kulatinovém krovu podepřeném uprostřed jednou tyčí. Stěny jsou z hlíny a uvnitř je vymalováno. Náš učitel ukazuje nádobí, smíme si sednout jen napravo od dveří – nalevo je místo pro ženské – jsou tam odkázány indické Američanky. Honzík se snaží zprovoznit notes – jen pískot a nic. V další chaloupce nám tančí a zpívá černoška v černo-červeném rouchu s cocacolovými víčky od plechovek na nohách (léčí nás tím od všeho zlého). Venku se k nám přidávají tři mrňaví černoušci, kteří nás provázejí pěšinou mezi křovisky. Domek s černou tetou. Pijeme místní nakvašené pivo – jen někteří. Chutná jako něco mezi sladem a burčákem (kaktusy, máta, zázvorové keře). Stromy, jejichž mléko nás může připravit o zrak. Hnědočerně strakaté malé kozy, černé krávy, cesta mezi kruhovými domky. Kouzelný dědeček s igelitkami plnými čarovonného koření. Každý dům je jen jednou místností. Kolem vychrtlí líní psi – něco jako trpasličí chrti. Slunce – pěšiny bodláčím prochozené, blíží se poledne. U místního krámku chvilku pauza – přetahujeme fotky a Vavřinec vyprazdňuje digifon. Bacil jsem se na místním hajzlu do hlavy. Je to příliš nízká stavba.

Cesta k řece. Řeka má své místo. Údolím mezi žulovými balvany a rákosím teče něco vody. Stáváme se středem pozornosti několika desítek malých dětí. Řeka zde nemusí na sebe upozorňovat mohutným proudem, všichni vědí, že údolí je tu jen díky řece. Voda je tu vzácná. Černoušci nás učí plést náramky ze zeleného rákosí. Přesypáváme fotky do notesu, černoušci udiveně přihlížejí – přijíždí tlustý prcek, nastupujeme, černoušci taky nastupují. Určitě jich s námi v autě jede ještě dalších patnáct nebo dvacet.

Mají hlavičky jako suché zipy. Jsou vzrušení, že mohou jet autem. Neustále brebentí, otáčejí hlavičky na všechny strany a vyklánějí se z oken. Chvilku jedeme po cestě a pak do kopce korytem řeky (?) vymletým vodou, které se jako cesta také dá použít. Později zjišťujeme, že to je cesta pro krávy. Aut sem jezdí málo. Vysedáme, trubka s kohoutkem z mosazi trčící ze země nám nabídne vodu. Vstupujeme do kruhového domu – dveře, dvě okna, podlaha natřená něčím červeným, stěny modré a občas vsazený švestkově modrý čtvercový kachel. Sloup uprostřed je dole také červený jako podlaha. V čele proti dveřím je stůl s bílým ubrusem, za ním tři židle se soustruženými profily hranatých nohou a rudým čalouněním. Židle jsou tmavě hnědé a další dvě stojí vlevo od dveří. Na ně usedají americké Indky. Nepřítomně lhostejná černoška přináší talíře s obědem. Slušnost přikazuje jíst rukama. Smíme si je předem (a snad i potom) umýt v plastikovém lavoru a lze si pro tuto výjimečnou příležitost půjčit i mýdlo. Ručník o velikosti 20 x 30 cm někteří z nás – s reálným odhadem, že stejně asi nebude stačit pro deset lidí – odmítají a utírají si namydlené ruce do kalhot. Dostáváme talíře, v nichž dominuje bílá hrudkovitá hmota – něco mezi rýží a vařeným květákem. Vše na talíři je teplé. Zelí, špenát, něco mrkvové drti, rajčata, něco sladkého a oranžově žlutého. Jíme tu krmi rukama. Moc nám to nejde. Někteří z nás si z druhých utahují, že jsme prasata, ale všichni tuhle hru přijali a chtějí ji dohrát do konce. Černoška, která nám jídlo přinesla, odnáší tác se lžícemi, kterých jsme si (snad správně) nevšimli. Do hrnečků dostáváme Castle Lager nebo Coca Colu nebo zelenou Fantu. Jsou jen tři litrové lahve a v hrníčcích velmi rychle jejich obsah zmizí. Náš řečný učitel blahořečí děti, venku je organizuje a vpouští mezi nás. Indky musí proti zvyklosti usednout na pravou stranu od dveří. Polovinu místnosti zaplňuje asi padesát dětí. Zpěv, roztleskávání, vypadá to, že každá píseň je stejná, ale pokaždé tančí jiná skupina dětí. Vykopávají vysoko nohy a důrazně dupou. Malí dupou nejvíc. Vavřinec nahrává do úplného vyčerpání kapacity digifonu. Nakonec nás jednoho po druhém malý chlapeček vytahuje, abychom si zatancovali s ním. Děti pořád sborově zpívají. Postupně tancujeme podle něj a veselost. Pak učitel děti vypouští a ony venku organizují korálkový trh. Na rohožkách rozkládají náhrdelníky, řetízky a opletené ořechy. Kupujeme, odcházíme, tlustý prcek odváží taxík s asi padesáti dětmi uvnitř – kolik jich je se snad asi ani zjistit nedá – zpátky do vsi a posléze nakládá i nás, aby nás zavezl zpět. Příjezd opět klasicky usínající náplně vozidla v cca 17.00 a úprk do sámošky nakoupit vodu na zítra – v šest tady všechno zavřou.

Pláž zalitá stožárovým světlem dohasínajících surfařských závodů. Návrat, africké kočičky malinké pruhované strakaté na pláži při ukládání dalekohledů.

Večeře – brambory, sardinky smažené s cibulí na chilli omáčce a praní špinavých odění. Počítač už funguje normálně – asi si potřeboval jen den odpočinout. Emailová zpráva domů a konečně večer. Zítra Dračí hory

DÍL DRUHÝ