| |||
|
Týdeník věnovaný aktualitám a novinkám z fyziky a astronomie. | |||
|
O ploché Zemi
Rudolf Mentzl
Začátkem září roku 1522 dorazilo ke španělským břehům posledních 18 mužů z původně více než dvousetčlenné Magalhãesovy výpravy. Definitivně tím potvrdili, že se ZeměZemě – největší z planet zemského typu. Je jedinou planetou v celém vesmíru, o které víme, že na ní existuje život. Má dostatečně hustou atmosféru, dostatek kapalné vody v povrchových oceánech. Kolem Země obíhá jediný měsíc s vázanou rotací. Při pozorování Země z kosmu vidíme hlavně modrou barvu oceánů. 70 % povrchu Země je pokryto oceány, 30 % tvoří kontinenty. Země sestává z těchto vrstev: jádro, plášť, kůra, troposféra, stratosféra, mezosféra, termosféra. Plášť a kůra jsou odděleny tzv. Mohorovičiæovým rozhraním. Kůra se posouvá a „plave“ na polotekutém plášti. Teplota v centru Země je 5 100 °C, tlak 360 GPa. Magnetické pole Země má přibližně dipólový charakter, je deformováno slunečním větrem do typického tvaru. dá obeplout. O několik století později, v roce 1956 zakládá písmomalíř Samuel Shenton sdružení The Flat Earth SocietyThe Flat Earth Society – Společnost ploché Země. Sdružení příznivců myšlenky ploché Země, které bylo založené v roce 1956 písmomalířem Samuelem Shentonem. Důkazy o kulaté Zemi odsuzuje tato společnost jako podvrh. . Myšlenka ploché ZeměTeorie ploché Země – konspirační teorie vycházející z myšlenky, že Země je kruhová deska se severním pólem uprostřed. Okraj je tvořen vysokými ledovcovými stěnami Antarktidy. Slunce je koule o průměru cca 50 km nacházející se několik tisíc kilometrů nad povrchem. doslova oblétla svět a po převratu 1989 zakořenila i u nás. Jejich převratné ideje vám přiblížíme v následujícím článku.
Logo Společnosti ploché Země. Zdroj: The Flat Earth Society.
|
The Flat Earth Society – Společnost ploché Země. Sdružení příznivců myšlenky ploché Země, které bylo založené v roce 1956 písmomalířem Samuelem Shentonem. Důkazy o kulaté Zemi odsuzuje tato společnost jako podvrh. Teorie ploché Země – konspirační teorie vycházející z myšlenky, že Země je kruhová deska se severním pólem uprostřed. Okraj je tvořen vysokými ledovcovými stěnami Antarktidy. Slunce je koule o průměru cca 50 km nacházející se několik tisíc kilometrů nad povrchem. Zetetická astronomie – spis publikovaný v roce 1849. Autorem je Američan Samuel Rowbotham. Z jeho myšlenek vycházejí zastánci teorie ploché Země. |
Exaktně vzato, obeplutí Země v roce 1522 není argument proti ploché Zemi. Pokud by Země opravdu vypadala, jak učí Zetetická astronomieZetetická astronomie – spis publikovaný v roce 1849. Autorem je Američan Samuel Rowbotham. Z jeho myšlenek vycházejí zastánci teorie ploché Země., tedy jako kruhová deska ohraničená ledovými valy Antarktidy, pak bychom na ni mohli trasu Magalhãesovy výpravy bez problémů zakreslit. Teprve fotografie z kosmických sond označují plochozemci za podvrhy a kosmonautiku za jeden velký podvod. Opírají se přitom o důkazy, o kterých se můžeme přesvědčit na vlastní oči. Stojí za to jim věnovat pozornost, protože ne vždy je správná odpověď zřejmá na první pohled. Přeskočme tedy roztomilé úvahy, jako například, že Země nemůže být kulatá, protože by se na ní neudržela voda, a věnujme se zajímavým očním klamům. Dlužno podotknout, že leckteré paradoxy se ani plochosti Země netýkají přímo. Zpochybňují třeba vzdálenost SlunceSlunce – nám nejbližší hvězda, tzv. hvězda hlavní posloupnosti, která se nachází ve vzdálenosti 149,6×106 km od Země. Jde o žhavou plazmatickou kouli s průměrem 1,392×106 km, teplotou na povrchu 5 780 K, teplotou v centru přibližně 15×106 K a zářivým výkonem 3,846×1026 W. Zdrojem energie je jaderná syntéza, při které se za každou sekundu sloučí v jádru Slunce 700 milionů tun vodíku na hélium., z čehož ne zcela zřejmým pochodem plyne plochost Země.
Nebeský trojúhelník
Vlajkovou lodí plochozemců je úkaz, který máme šanci spatřit několikrát do roka. V místě pozorovatele je zataženo, ale krajina na obzoru je osvětlená Sluncem. Zároveň je vidět cesta slunečních paprsků dopadajících zešikma na zem. Nedá velkou práci prodloužit si paprsky vzhůru nad mraky. Tam, kde se protnou, nachází se Slunce. Orientačním výpočtem dovodíme, že je Slunce vzdálené maximálně desítky kilometrů.
Podle odhadované výšky mraků (typická výška těchto mraků se pohybuje zhruba od 0,5 do 3 km) lze odhadnout základnu trojúhelníku a dopočítat, že se Slunce nachází nejvýše asi 25 km nad povrchem. Zdroj: YT Placatá Země 1.
Problém takového přístupu spočívá v nesprávném, ale pochopitelném tichém předpokladu, že se Slunce nachází kolmo nad ozářenou krajinou. Několikaminutovou jízdou autem na prosluněné místo si můžeme ověřit, že tomu tak není. Slunce tam spatříme nízko nad obzorem. Trojúhelník s vrcholem ve Slunci tedy není ani zdaleka k zemskému povrchu kolmý. Obě strany svírající se základnou zdánlivý úhel kolem 60° jsou ve skutečnosti téměř rovnoběžné. Podobně, jako rovnoběžné kolejnice se sbíhají do jednoho bodu a nám se zdá, jako by byly k sobě přikloněné. Záleží jen na naší výšce, jak velký úhel mezi nimi spatříme. U kolejnic i u slunečních paprsků jde tedy o perspektivní zkreslení.
Týž zdroj (ve snaze ukázat, že se paprsky rozbíhají) mimoděk ukazuje perspektivní zkreslení způsobem, který nenechá nikoho na pochybách, že se Slunce nachází v nekonečnu. Zdroj: YT Placatá Země 1.
Světelný sloup
Se Sluncem a vodní plochou je spojen další důkaz plochosti Země. Pouze plochá Země dokáže údajně zajistit, že se Slunce na vodní hladině nezobrazuje jako kotouč, nýbrž jako světelný sloup. Vysvětlení je věru obtížně reprodukovatelné, nicméně těžiště důkazu spočívá v pokusu. Badatelé osvětlovali vyleštěnou kouli pod různými úhly a nikdy se světelný zdroj nezobrazil jako sloupec. Naproti tomu hladina vody v Petriho misce efekt navodila bez nejmenší pochyby. Ne ovšem okamžitě. V prvních okamžicích se světlo odráželo jako od rovinného zrcadla, tedy bodově. Teprve když experimentátor do misky cvrnkl prstem, vlnky poslušně roztáhly světelný odraz od jednoho konce k druhému. Právě to je skutečná podstata jevu. Zčeřená hladina se chová jinak, než vyleštěné zrcadlo. Vlnky nastavují odraznou plochu pod různými úhly. Do oka se pak dostávají paprsky, které se odrazily od vody pod spojnicí oka a Slunce, což vytváří efekt světelného sloupu.
Úsměvným detailem je, že na světelném sloupu je patrné jedno světlejší místo. Je to tam, kde by se Slunce zobrazilo, kdyby voda nebyla zčeřená. Na obrázku si povšimněte, jak blízko horizontu se odraz nachází. Kdyby voda tvořila rovnou plochu, byl by odraz stejně daleko pod horizontem, jako Slunce nad horizontem. Na kulatém tělese je tomu ovšem jinak, a proto se odraz nachází tam, kde se nachází.
Světelný sloup před Sluncem je důsledek zčeřené hladiny. Zdroj: Ivan Torres.
Zem nad níž Slunce nezapadá
Plochou Zemi Slunce neobíhá, ale jen se pohybuje nad ní. Někdy se k vysvětlení připojuje tvrzení, že osvětluje jen některá místa jako reflektor. Nad takovým krajem Slunce samozřejmě nezapadá. Západ je jen zdání způsobené perspektivním zkreslením. Vzdalující se Slunce samozřejmě míří k úběžníku, který se nachází na horizontu. Pokud je někde vysvětleno, proč nepozorujeme také perspektivní zmenšování slunečního disku, proč při západu vidíme jen část disku nebo jakým přeskokem se ráno dostane na východ, autor článku to nezjistil a nenachází v sobě dechu, aby se do problematiky ponořil hlouběji.
Slunce a Měsíc na jednom nebi
Zaslepenci kteří si snad myslí, že fáze Měsíce jsou důsledek geometrické konfigurace Slunce, Země a Měsíce, se podle plochozemců dostanou do vážných problémů při vysvětlování, proč na denním nebi můžeme vidět Měsíc v úplňku. Logika věci spočívá v tom, že při úplňku jsou Slunce, Země a Měsíc v jedné přímce. Země je uprostřed, a tudíž bychom měli vidět buď jedno, nebo druhé, ale nikdy obojí. Když bude Slunce zapadat, úplňkový Měsíc bude vycházet a naopak. Na druhou stranu, plochá Země by s něčím takovým neměla problém. Na rovné ploše by byl přehled o všem dění v celé polovině vesmíru.
Pokud je Měsíc v úplňku, nemůže být z kulaté Země vidět současně se Sluncem.
Plochá Země řeší problém již z podstaty. Koláž: Wikipedie, Yeti Dynamics.
Předně je třeba poznamenat, že Slunce, Země a Měsíc se do jedné přímky dostávají jen zřídkakdy. Těmto okamžikům říkáme zatmění. Měsíční dráha svírá s rovinou rovníku úhel asi 5°. Už to samo by stačilo na to, aby mohlo být Slunce i Měsíc nad obzorem současně. Efekt je navíc značně zesílený tím, že zemská osa (a tím i rovina oběhu Měsíce kolem Země) je skloněná k rovině ekliptiky o 23,5°. V krajním případě tak můžeme zažít bílý polární den, kdy budou obě tělesa nad obzorem po celých 24 hodin.
Ono to ale funguje i na kulaté Zemi. Zde krajní případ situace při letním slunovratu.
Zdroj: Koláž Wikipedie, Yeti Dynamics.
Odhalení podvodu
Důkazů založených na nepochopení sklonu zemské osy, na způsobu nasvícení nebeských těles, případně nepřijetí principů perspektivního zkreslení je povícero. Věnujme se tedy raději tomu, jak se zastánci ploché Země vyrovnávají s fotografiemi Země pořízenými z vesmíru. Jedním slovem: podvod. Jejich tvrzení není neopodstatněné, mají pro něj samozřejmě důkaz. Je na následujícím snímku.
Jak nám v té NASA mohou tak lhát! Zdroj: FB Nasa Lies.
Jestliže NASA zaplavuje svět tisíci zfalšovaných fotografií, nemůže vše uhlídat a občas jim musí něco uniknout. Strážcům pravdy neuniklo, že falzátoři v roce 2012 pustili z Photoshopu obrázek Země, kde Severní Amerika zabírá velkou část polokoule. Tak velká Amerika ovšem není, tak se pokusili chybu opravit a po nějaké době uveřejnili opravu se správnými proporcemi. A protože šlendrián vládne i v NASA, starou fotografii zapomněli odstranit.
Vysvětlení nevyžaduje hluboký vhled do geometrie. Stačí si uvědomit to, co známe ze zkušenosti, totiž to, že čím jsme níže, tím menší máme rozhled. Zatímco v roce 2015 byla pořízena fotografie z velké vzdálenosti (Deep Space Climate Observatory vzdálená 1,5 mil. km), v roce 2012 byla kamera ve výšce jen několika set kilometrů (VIIRS, 826 km nad povrchem). Kdyby se fotograf spustil ještě níž, třeba až na ostrůvek Pérez, byl by rád, kdyby na obzoru viděl alespoň břehy Mexického zálivu.
Další důkazy
Silvestrovské povídání si neklade za cíl seznámit čtenáře bezezbytku s nepřeberným množstvím konfliktů teorie ploché Země s oficiální vědou. Kdyby tomu tak bylo, nesměli bychom opomenout problém magnetismu (na ploché Zemi by byl jeden z magnetických pólů rozprostřený po celém obvodu) nebo třeba popírání gravitace (gravitace by měla být jen důsledkem neustálého urychlování zeměplochy směrem vzhůru). A tak krátký výlet zakončíme jen odpovědí na provokativní dotaz Elona Muska, proč neexistuje například Flat Mars Society. Dle samotných plochozemců je to proto, že MarsMars – rudá planeta se dvěma malými měsíci, Phobosem a Deimosem, je v pořadí čtvrtým tělesem sluneční soustavy. Povrch planety je pokryt načervenalým pískem a prachem. Barva je způsobena vysokým obsahem železa. Načervenalá barva celé planety jí dala jméno (Mars je bůh válek). Na povrchu se nacházejí obrovské sopky, z nichž ta největší, Olympus Mons, je 24 km vysoká a její základna je 550 km široká. Na vrcholu je kráter o průměru 72 km. Pro Mars jsou charakteristické systémy kaňonů vzniklé pohybem kůry. Snímky ze sond ukazují místa, kudy dříve tekla voda. Zdá se, že Mars byl dříve vlhčí a teplejší, než je dnes. Rozpětí teplot, které na Marsu panují (zima ne větší než v Antarktidě) by bylo snesitelné pro některé primitivní formy života žijící na Zemi. Jejich existence se však dosud nepotvrdila. byl pozorován jako kulatý.
Jeden z neotřesitelných důvodů, proč nemůže být Země koule.
Odkazy
