|
- Získat víza do Zimbabwe je opravdu umění. Představa Zimbabwských úřadů je následující: Přijedete do Berlína a na 14 dní odevzdáte pasy. Oni mezitím vyřídí víza v hlavním městě Harare a pak vám je vrátí. Co máte dělat 14 dní v Berlíně bez pasu už neporadí. Ve Vídni navrhli realističtější variantu: Přijedeme brzo ráno a do dvou odpoledne stihnou úředníci vyřídit veškeré formality. Skutečně se to podařilo! Průjezd Zimbabwe tak stál cestu do Vídně a přibližně 2500 Kč za jedno vízum.
- Počáteční obavy z místních obyvatel se nepotvrdily. Představa, že budeme upečení za živa a následně snědeni je zcela mylná. Zakoupený obranný slzný sprej jsme použili jen třikrát: Poprvé si ho Martin omylem nastříkal z kapsy do rozkroku. Podruhé si na něj sedl v Kruger Parku v autě a vystříkal si ho do batohu, o který málem přišel neboť ho ostatní účastníci expedice chtěli vyhodit z okna. Potřetí to bylo, když se Martin rozhodl chvíli před odjezdem autobusu do Johannesburgu jít vysprchovat. David ho se sprejem v ruce dohnal až k autobusu.
- Universita v Lusace má asi šest fakult. Na
universitě je prodejna studijní literatury, obchod a pošta. Jediná
prodejna studijní literatury zela téměř prázdnotou. Pošta zavírala
ve dvě odpoledne, ale na požádání ji opět otevřeli. V obchodě
s potravinami se toho příliš koupit nedalo.
- Vyzkoušeli jsme si i stop v Jihoafrické republice. Auta zastavila vždy během několika minut a pokaždé je řídili běloši. Ujeli jsme takto asi 400 kilometrů bez nejmenších problémů. Dvakrát z toho na korbě auta, dvakrát velmi luxusními vozy.
- Poté, co nám v Tourist Office v Masvingu řekli, že
jsou všechny autobusy na týden dopředu rezervované, ztrácíme naději,
že se do JAR dostaneme včas. Někdy od šesti čekáme před benzínovou
pumpou na místní zastávce autobusu s mnoha dalšími domorodci na
autobus, o jehož odjezdu se šíří značně rozporuplné informace.
Míjí nás spousta autobusů, místní obyvatelé odjíždí ze zastávky
stopem tiráky. Kdosi nám nabízí odvoz vlastním automobilem (je to
asi 300 km daleko!) za naprosto nepřijatelnou sumu. Asi za tři
hodiny přijíždí mikrobus a jeho řidič se ptá, kolik lidí chce
jet na hranice. Po zralé úvaze se rozhodl, že se pojede domů najíst
a pak nás odveze.
- Posledních 30 km jízdy na hranice je fascinujících.
Kvůli velmi husté mlze není vidět vůbec nic. Řidič si občas
vypadlým postraním okénkem otírá zbytky předního skla. O takové
vymoženosti jako jsou stěrače se mu může jen zdát. Tu a tam se
vykloní a posvítí si na cestu baterkou. Na druhé straně obdobným
způsobem naviguje řidičův kamarád. V autobuse je příšerná
zima, protože mu chybí postraní okna. Řidič vypadá jak mumie. Má
kolem hlavy ovázaný kus hadru a zimou trpí při navigaci zjevně
nejvíce ze všech. I přes mnohá úskalí se nám jízda líbila
a šťastně jsme dorazili na hranice.
- Domorodci jsou velice přátelští a téměř vždy
se snaží pomoci. Na nádraží vám vyrvou z ruky průvodce a hned
se ptají, kam že to chcete jet. Pobíhají po nádraží a směrují
vás k správnému nástupišti.
- Místní ženy mají na hlavách velice složité a
krásné účesy. Tyto copánky a drdoly nosí všechny ženy a i
nejmenší děti. Musí to dát strašnou práci, něco takového
vytvořit.
- Na hranici Jihoafrické republiky se Zimbabwe je zoraný hraniční pás s ostnatými dráty na obou stranách a elektrickým proudem. Kde a kdy jsem tohle už viděl? Nějak si ani nechci vzpomenout.
- Na hranicích se autobus s věcmi kompletně vyloží a pak zase naloží, celé odbavení trvá přibližně 4 hodiny. Nedokázal jsme si představit, jestli bude dost času na vystavení Zambijského víza na hranici při cestě autobusem. Teď už to vím. Čas není to, co by v hraničním pásu někoho trápilo.
- Když se kolem vás shlukne dvacet domorodců, vůbec to nemusí znamenat, že vás chtějí okrást nebo sníst k večeři. Většinou jsou zvědaví a snaží se jen pomoci a poradit. Dá se s nimi docela hezky popovídat, ale po několika hodinách je to již únavné a nepříjemné.
- Zatmění Slunce bylo v Zambii vyhlášeno státním svátkem. Zambijský prezident do tisku prohlásil, že jde o boží zázrak. Snad celá Zambie se sjela na universitní hřiště v hlavním městě (včetně prezidenta), kde se celý den slavilo, tancovalo a pilo.
- Celkové zpoždění letu do Johannesburgu bylo 24 hodin. Zpoždění letu do Prahy bylo jen 8 hodin. Již nikdy nepoletíme s ČSA, zaviněné problémy nejsou ČSA schopny řešit vůbec.
- Vozový park v JAR byl trochu monotematický. Střídaly
se pouze značky Toyota a Isuzu prokládané černošskými mikrobusy
neurčitého původu. Čestnou výjimkou byl náš pronajatý vůz VW
Microbus 2.5 i, kterým jsme cestovali pokaňonu řeky Blyde a po
Krugerově národním parku.
|
|
