Petrova reportáž · Martinův deníček

Petrova reportáž

1.6.-6.6.2001: Přípravy na expedici vrcholí. Všichni jsou již podráždění a nevrlí. Máme za sebou některá povinná očkování, vystavení mezinárodního očkovacího průkazu (nikdo ho po nás nikdy nebude při expedici chtít), cestu do Rokycan pro objektiv MTO, dojednána je výroba modulu pro měření teploty a osvitu v Plzni a podstavce pod něj v našich dílnách. Lejster, která jsou třeba vyřídit je nepočítaně. Před námi je poslední týden, ve kterém je třeba vše odzkoušet nanečisto ještě v Praze. Na poslední chvíli kupujeme digitální foťák Nikon CoolPix a objektiv TC-E3 ED (Pavel má za úkol se s ním naučit zacházet) a videokameru Sony CCD PRV59E Hi 8 (tu by měl zvládnout Martin).

6.6.2001: Po včerejší vyčerpávající mnohahodinové faxové komunikaci se zastupitelskými úřady Zimbabwe v Berlíně a ve Vídni padlo konečné rozhodnutí. Jede se do Vídně. Když přijedeme v devět ráno, budou prý víza ve dvě odpoledne hotová. V Berlíně by to trvalo 14 dní. Proto vyrážíme ve čtyři ráno směrem na Vídeň. Cesta až na objížďku kolem Znojma proběhla v pohodě, víza jsme získali podle plánu. Pavel se učí fotit.

15.6.2001: Den D, odlet z Ruzyně do Londýna. Celníci nám odmítli potvrdit seznam vyvážených přístrojů. Nevadí. Letadlo vylétává o dvě hodiny později. Letištní personál nás ujišťuje, že se nic neděje, v Londýně o nás prý vědí a po příletu se o nás postarají. Letadla prý na sebe čekají. Jak naivní představa. V Londýně žádný zástupce ČSA nebyl, letadlo do Johannesburgu samozřejmě odletělo bez nás. Personál letiště je milý, každý nás vyslechne a převede přes jím střežený úsek, ale to je tak všechno. Pomohla až úřednice z Air France. Nejenom, že zajistila jiný let o 24 hodin později, ale vyřídila i celkem slušné ubytování v hotelu, včetně stravování na účet ČSA. Dala nám i lístky na místní dopravu, ale žádná už nejezdila (bylo už po půlnoci), takže to skončilo taxíkem za třicet liber.

16.6.2001: Celý den jsme neplánovaně strávili v londýnském hotelu Sheraton Heathrow. Venku prší, bydlíme na periferii blízko letiště, nic k vidění tu není. Večer se přesouváme na letiště a s jednodenním zpožděním konečně ve 21.30 místního času  odlétáme do Johannesburgu.

17.6.2001: Po jedenácti hodinách letu přistáváme kolem desáté místního času v Johannesburgu. Všichni máme pocity nejistoty a strach, který v nás vypěstovali před odletem kamarádi a známí. Taxíkem se přesouváme na nádraží, všude kolem jsou černoši a my úzkostlivě hlídáme přístroje i osobní věci. V kapsách slzný plyn pro případ napadení. Na nádraží se dozvídáme, že všechny autobusy do Lusaky jsou na několik dní dopředu vyprodány a že nemáme šanci odjet. Proděláváme první vážnější krizi. Zdá se, že díky jednodennímu zpoždění se představa zatmění odsouvá do neznáma. 
  Za nádražím jsme objevili ne tolik reprezentativní místní autobusovou společnost City To City, se kterou navečer odjíždíme správným směrem do Harare - hlavního města sousední Zimbabwe.

18.6.2001: Ranní odbavení na celnici trvá 4 hodiny a zdá se nám, že všude kolem panuje pekelný chaos. Možná to mělo nějaký řád, který jsme neobjevili. Potkáváme první opice, kterých cestou ještě uvidíme mnoho. V průběhu devatenáctihodinové cesty jsme v autobuse navázali první plodné kontakty s domorodým obyvatelstvem. Večer pokračujeme z Harare dalším autobusem, opět přes noc do Lusaky v Zambii. Autobusová společnost je ještě méně reprezentativní než City To City, autobus je jedním slovem příšerný. Deprimuje mi, že všichni házejí odpadky z oken. Jako sardinky strávíme další noc na cestě.

19.6.2001: K ránu přechod hranic, opět několikahodinová anabáze, vstupní víza do Zambie vystavují přímo na hranici. Hurá! Naše informace byly správné. Po příjezdu do Lusaky nemůžeme uvěřit, že těch pár domů je skutečně hlavní město Zambie. Mají zde informační centrum k zatmění, ve kterém nám kontaktují zástupce místní university. Byl to asi chybný krok, ubytování, které zástupce vedoucího katedry zařídil, je pekelně drahé. Po smlouvání se dostávám z 50 USD za osobu a noc na 30 USD. Všechna další ubytování se pohybovala mezi 10 a 20 USD za noc za všechny. Ubytovateli začínáme pracovně říkat vyděrač.

20.6.2001: Provádíme kontrolní měření modulem na universitním hřišti. Vyděrač, který nás na universitu odvezl, měl hodinu zpoždění. Měření trvá 4 hodiny a tak máme čas si prohlédnout universitu, navštívit katedru fyziky a odeslat e-mail. Na universitě je prodejna potravin zející prázdnotou, prodejna knih pro šest fakult zející prázdnotou a zavřený poštovní úřad. Přesto se mi podařilo donutit kohosi k jeho otevření. Koupil jsem si známky na pohledy.

21.6.2001: Den zatmění. Vyděrač přijel včas a odvezl nás na univerzitu. V průběhu dne se objevuje ohromné množství lidí. Zatmění připomíná pouťovou atrakci. Všude se prodává pivo, pečou vuřty, domorodci zpívají a tančí. Na některých je vidět, že zatmění již neuvidí. Prezident Zambie pro tisk prohlásil, že jde o boží zázrak. Počasí je skvělé. V 13.09 začíná úplná fáze. David fotografuje objektivem MTO, Pavel Nikonem, Martin má na starosti kameru a modul a já vedu řeč s místním obyvatelstvem. Nenásilně je tak odvádím od přístrojů.  Je to paráda, je vidět Jupiter, Saturn, Aldebaran a další hvězdy. V blízkosti disku jsou vidět nádherné protuberance. Jediným záporem, který zjistíme až večer, je to, že se Martin místo kameře bohužel věnoval diskusi s domorodci, přesněji domorodkyněmi.

22.6.2001: Brzo ráno odjíždíme z hlavního města Zambie do Livingstonu (Zambijská strana Viktoriiných vodopádů). Jde o nejodpornější a nejsmradlavější minibus, který jsem kdy viděl. Po osmihodinové cestě jsme úplně černí, všemi otvory pronikal dovnitř minibusu černý mastný dým. V pozdním odpoledni přijíždíme do Livingstonu. Martin vyhledal ubytování za rozumnou cenu (Martin se pro tuhle činnost osvědčil a tak mu již zůstala do konce pobytu). Necháme si tu udělat i večeři a kupodivu se nám po ní nic nestane.

23.6.2001: Prohlídka Zambijské strany Viktoriiných  vodopádů na řece Zambezi. Jsou prostě nádherné. Délka celých vodopádů je asi 1700 m, hloubka necelých 100 metrů. Všude je vodní tříšť a krásné duhy. Pavel fotografuje jak o život. Později zjistím, že některý záběr i dvacetkrát. Taky tu vidíme prvního slona. V podvečer přecházíme pěšky hranici Zambie/Zimbabwe a Martin najde ubytování v městečku Victoria Falls.

24.6.2001: Prohlídka Zimbabwské strany vodopádů. Vstupné je 20 USD (na Zambijské straně jen 10 USD). Vodopády jsou stejně krásné jako včera, pobíháme kolem do úplného promočení. Večer odjíždíme vlakem třetí třídy do Bulawaya. Pojedeme přes noc, ušetříme za hotel. Ve vlaku odporně páchne jakýsi domorodec a čile pobíhá různý hmyz. Vlak sice občas vyvine značnou rychlost, ale v zápětí někde stojí třeba i hodinu. Výsledek: Průměrná rychlost 30 km/hodinu a zkušenost, že v Africe může vlaky jezdit jen ten, kdo má na to dostatek času.

25.6.2001: Vlak měl zpoždění jen dvě hodiny, do Bulawaya přijíždíme kolem deváté. V jízdním řádu je s pomalou rychlostí vlaku zřejmě počítáno. Odjíždíme co nejrychleji dál do Masvinga. V Masvingu najde Martin opět skvělý hostel, takže se jednu noc pořádně vyspíme. Zítra navštívíme vykopávky, které jsou poblíž.

26.6.2001: Jedeme k pozůstatkům královského města lidu civilizace Shona. Ruiny jsou mimořádně krásné, prohlédněte si je pořádně v Galerii. Navštívili jsme domorodou vesnici (jakýsi skanzen), kde nám místní černošky pěkně zatančily. Viděli jsme také zajímavou jeskyni, která sloužila jako megafon pro komunikaci krále se vzdálenými vesničany. Civilizace Shona uctívala jako symbol nějakého ptáka, jehož sošky se všude dochovaly. Je také na vlajce Zimbabwe, na státním znaku a jako hologram na našich vízech. Prohlédli jsme si v reálu obří falický symbol, který je vyobrazen na místních penězích. Potulující se opice nás již nepřekvapí, jsou drzé a jsou všude. Večer odjíždíme minibusem do Beitbridge, na hranici Zambie/JAR.

27.6.2001: Po celonoční cestě čekáme na otevření hranice. Vyměníme peníze a pěšky přecházíme hranici po mostě přes řeku Limpopo. Zoraný pás půdy s ostnatými dráty na obou stranách hovoří za všechno. Zimbabwský režim v lecčems připomíná bývalý totalitní režim u nás. Hurá, jsme v JAR. Je to kouzelná změna. Civilizovaná země. David mi již delší dobu tlačí do stopu. Mám dosti výhrady, ale nakonec rezignuju. Jde to jako po másle. Řidiči zastavují téměř okamžitě a čtyřsetkilometrovou vzdálenost do Nelspruitu zvládáme v rekordním čase. Martin jako obvykle vyhledal ubytování v hostelu Sun Lodge, tentokrát skutečně mimořádně kvalitní.

28.6.2001: Máme na dva dni pronajaté auto s řidičem a průvodcem. První den jedeme ke kaňonu Blyde River. Jde o třetí největší kaňon na světě. Je dlouhý 32 kilometrů a hluboký až 850 metrů. Je to nádhera a jen pro ten úchvatný pohled by stálo za to sem jet. Podívejte se v Galerii.

29.6.2001: Vstáváme velmi brzo. Dnes je totiž na programu Krugerův národní park a chceme být uvnitř před východem Slunce. Tenhle zážitek asi slovy nejde pořádně vylíčit. Všude spousta zvěře, lví rodinka na silnici, vyhřívající se krokodýl, spousta antilop a ptactva, žirafy, sloni, leopard, hroši, nosorožci. Prostě super. Krugerův park je dlouhý 350 kilometrů a široký 60-70 kilometrů. Večer nás čeká rozloučení s průvodcem Brianem v místní hospodě a poslední nocleh v Africe.

30.6.2001:  Brzo ráno odjíždíme autobusem (velmi kvalitním) do Johannesburgu, pak taxíkem na letiště a letadlem přes noc letíme do Londýna.

1.7.2001: Příběh se opakuje, letadlo má zpoždění a ulétl nám další spoj do Prahy. Jsme již natolik otrlí, že taková drobnost nás nemůže rozhodit. Vždyť za pouhých 8 hodin letí další letadlo. V šest večer dosedáme s osmihodinovým zpožděním na letištní plochu v Ruzyni a končí jedna moc hezká kapitola v našem životě.